Právo
Legal News [březen 2026]: NS řešil kauzu odposlechu v dětském domově
V březnovém přehledu přinášíme čtyři judikáty z různých oblastí práva. Nejvyšší soud se nejprve zabýval instalací odposlechu vychovatelem v dětském domově a vymezil, kdy takové jednání představuje zvlášť hrubé porušení pracovních povinností. V dalším rozhodnutí vysvětlil, proč zaměstnanci zpravidla nevzniká škoda spočívající v nepřiznání podpory v nezaměstnanosti po neplatném rozvázání pracovního poměru. Ústavní soud se následně věnoval dopadům změny územního plánu na vlastnické právo a významu legitimního očekávání vlastníka. Nejvyšší soud se pak vyjádřil také k tomu, že po uplynutí zákonných prekluzivních lhůt již nelze rozšiřovat důvody neplatnosti usnesení valné hromady.
- V rozsudku sp. zn. 21 Cdo 946/2025 Nejvyšší soud řešil platnost okamžitého zrušení pracovního poměru vychovatele, který v dětském domově umístil odposlouchávací zařízení do kanceláře sociální pracovnice. Dospěl k závěru, že takové jednání představuje porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, neboť zásadně narušuje důvěru, bezpečí a hodnoty prostředí, v němž se pečuje o děti. Zdůraznil odpovědnost vychovatele za vytváření bezpečného a předvídatelného prostředí a uzavřel, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat další zaměstnávání zaměstnance. Současně vyložil § 58 odst. 2 zákoníku práce tak, že prodloužení dvouměsíční lhůty pro okamžité zrušení pracovního poměru se uplatní vždy, pokud je jednání zaměstnance v průběhu této lhůty předmětem šetření jiného orgánu, bez ohledu na okamžik zahájení šetření.
- V rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1696/2025 se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda zaměstnavatel odpovídá za škodu spočívající v nepřiznání podpory v nezaměstnanosti po neplatném okamžitém zrušení pracovního poměru. Předmětem sporu byl nárok na náhradu částky odpovídající odepřené podpoře. Nejvyšší soud vyložil § 54 zákona o zaměstnanosti tak, že pokud soud určí neplatnost rozvázání pracovního poměru, podpora uchazeči nadále náleží a může ji zpětně získat. Zaměstnanci proto nevzniká škoda, protože má zákonný prostředek k dosažení výplaty podpory.
- V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2217/24 se Ústavní soud věnoval zásahu do vlastnického práva spočívajícímu ve změně územního plánu, která znemožnila stěžovateli postavit rodinný dům na jeho pozemcích. Správní soudy ponechaly napadenou část územního plánu v platnosti s odkazem na ochranu vodního toku, infrastruktury a urbanistickou koncepci obce. Ústavní soud jim vytkl formalistický přístup a nedostatečné posouzení proporcionality, zejména s ohledem na již vydané (byť nepravomocné) stavební povolení a legitimní očekávání stěžovatele. K tomu poznamenal, že i nepravomocné povolení v kombinaci s dalšími kroky orgánů veřejné moci může založit důvodnou důvěru v možnost realizace záměru. Konstatoval porušení práva na soudní ochranu a jejich rozsudky zrušil. Samotný územní plán ponechal k novému přezkumu správním soudům.
- V usnesení sp. zn. 27 Cdo 2064/2023 Nejvyšší soud řešil, zda může navrhovatel po uplynutí zákonných prekluzivních lhůt rozšířit návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o nové důvody, které sice uplatnil formou protestu na valné hromadě, ale neuvedl je včas v návrhu podaném soudu. Předmětem sporu byla platnost usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným, zejména z hlediska neposkytnutí informací společníkovi. Nejvyšší soud zdůraznil, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 posiluje princip právní jistoty a minimalizace zásahů do vnitřních poměrů korporací prostřednictvím prekluzivních lhůt. Uzavřel, že po marném uplynutí lhůt podle § 259 o. z. a § 191 odst. 1 z. o. k. nelze uplatnit nové důvody neplatnosti, a to ani tehdy, pokud je navrhovatel včas namítl protestem na valné hromadě. K opožděně uplatněným důvodům soud nepřihlédne, i kdyby byly materiálně opodstatněné. Nejvyšší soud proto zrušil rozhodnutí odvolacího i prvoinstančního soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
