Právo
Legal News [červen 2024]: Nejvyšší soud řešil trvání předkupního práva
Aktuální Legal News se zabývají hned třemi tématy spojenými s nemovitostmi – předkupním právem, rozdílem mezi výprosou a konkludentním souhlasem s obecným užíváním pozemku a hrubou nedbalostí žadatele o nezbytnou cestu. Další oblastí je potom tzv. covidová odměna a její započtení do mzdy pro zjišťování průměrného výdělku zaměstnance a poslední z našich červnových judikátů řeší vady přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení.
- Nejvyšší soud se ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2431/2022 zabýval trváním předkupního práva dle § 1124 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění od 1. ledna 2018 do 30. června 2020, po 1. červenci 2020. V posuzované věci byl skutkový stav založen na dvou úplatných převodech nemovitosti, a to ze dvou spoluvlastníků na společnost 1, a následně ze společnosti 1 na společnost 2. Jeden ze spoluvlastníků figuroval v obou společnostech jako prokurista. Důležitým aspektem skutkového stavu byla časová linka převodů. První převod se totiž odehrál ještě za stávajícího znění § 1124 odst. 1 občanského zákoníku (zakládající předkupní právo spoluvlastníků nemovité věci), zatímco druhý převod se uskutečnil 7 dní po nabytí účinnosti nového znění § 1124 odst. 1 občanského zákoníku (omezující předkupní právo na dobu šesti měsíců a na skutečnosti pořízení pro případ smrti nebo jiné od počátku neovlivnitelné události). Změna předmětného ustanovení byla provedena zákonem č. 163/2020 Sb., s účinností od 1. července 2020, dle kterého původní obecná povinnost nabídnout předkupníkovi přetrvá, dospěla-li tato povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi před nabytím účinnosti změnového zákona. Za této situace se jedná o závadu váznoucí na věci dle § 1107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Nejvyšší soud v tomto řízení dospěl k závěru, že stalo-li se věcné předkupní právo dospělým před 1. červencem 2020, trvá tato povinnost koupěchtivého i po tomto dni. Převedl-li koupěchtivý nemovitost na třetí osobu, aniž by ji nabídl předkupníkovi, přechází tato povinnost na nového nabyvatele. Sama skutečnost, že některý z původních spoluvlastníků zastává funkci prokuristy v obou společnostech, je dle Nejvyššího soudu přitěžující okolností, kterou se odvolací soud nezabýval.
- Nejvyšší soud se věnoval otázce, zda se tzv. covidová odměna (vyplacená dle rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví) započítává do hrubé mzdy (platu) pro zjišťování průměrného výdělku zaměstnance. V předmětném rozhodnutí Nejvyšší soud poměřoval důsledky odměny zaměstnance, a to (i) dle § 134 zákoníku práce (z titulu splnění mimořádných nebo zvlášť závažných pracovních úkolů) nebo (ii) dle § 224 odst. 2 zákoníku práce (při životním nebo pracovním jubileu anebo při poskytnutí pomoci při mimořádných událostech). Odměna dle prvního bodu předchozí věty se do průměrného výdělku počítá, zatímco odměna dle druhého bodu nikoli. Dle Nejvyššího soudu neobstojí argumentace odvolacího soudu o mimořádnosti situace nebo odkaz na celoplošný záběr předmětné odměny, neboť obě zmíněná ustanovení s mimořádností situace výslovně počítají a skutečnost celoplošného záběru nevypovídá nic o důvodech udělení odměny. Naopak je pro předmětné rozhodnutí směrodatné, že samo Ministerstvo zdravotnictví ve svém rozhodnutí odkazuje na § 224 odst. 2 b) zákoníku práce, avšak současně požadovalo, aby vyplacené mzdové prostředky byly podloženy doklady umožňujícími kontrolu skutečně provedené práce. V takovém případě se podle pravé povahy jedná o odměnu za splnění úkolu, neboť je-li možné vyložit právní jednání více způsoby, použije se výklad pro zaměstnance nejvýhodnější. Na daném závěru nemění nic skutečnost, že zaměstnavatel respektoval podmínku dle rozhodnutí o poskytnutí jednorázového neinvestičního příspěvku (tj. vyplácet odměnu dle § 224 odst. 2 b) zákoníku práce). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že takto vyplacená odměna je odměnou poskytnutou dle § 134 zákoníku práce a je nutné ji zohlednit při zjišťování průměrného výdělku zaměstnance.
- Nejvyšší soud se ve svém rozsudku sp. Zn. 22 Cdo 1732/2023 zabýval otázkou rozdílu mezi výprosou a konkludentním souhlasem s obecným užíváním pozemku ve smyslu zákona o pozemních komunikacích. Předmětem řízení před Nejvyšším soudem byl požadavek žalobkyně na zřízení věcného břemene chůze a cesty přes pozemky žalované pro neexistenci přístupu na pozemky žalobkyně. V druhostupňovém řízení se odvolací soud odchýlil od dosavadní judikatury tím, že koridor (který nevedl přes pozemky žalované; ale sloužil účelu přístupu na pozemky žalobkyně) v areálu bývalého JZD označil za veřejně přístupnou účelovou komunikaci, a neshledal tak důvody pro zřízení předmětného věcného břemene. Pojmové znaky pro vymezení přístupné účelové komunikace jsou: 1) stálost a znatelnost komunikace v terénu; 2) zákonný účel dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích; 3) souhlas vlastníka s veřejným užíváním; 4) nutná komunikační potřeba. Nejvyšší soud se zabýval zejména souhlasem vlastníka s veřejným užíváním, neboť pro vymezení veřejně přístupné účelové komunikace je klíčové, aby byl souhlas vlastníka s veřejným užíváním neodvolatelný. Rozdíl mezi výprosou, tedy soukromoprávním povolením vlastníka s užíváním pozemku, který lze kdykoli odvolat, a veřejným věnováním, které již odvolat nelze a vlastník je povinen takové užívání strpět, je v okruhu oprávněných osob. Výprosa totiž vždy směřuje k určitému okruhu osob, kterým může být například neurčitý okruh zákazníků, kteří cestu využívají za jedním účelem, nebo ji dokonce i navzdory její existenci nevyužívají vůbec. Oproti tomu veřejné věnování směřuje vždy k neurčitému okruhu osob. Dle závěru Nejvyššího soudu je vždy zapotřebí řádně odůvodnit, kdy se jedná o veřejné věnování ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, neboť v takovém případě dochází k omezení vlastnického práva, za které přísluší vlastníkovi pozemku odpovídající náhrada.
- Předmětem sporu rozhodovaného Nejvyšším soudem pod sp. Zn. 29 Icdo 20/2022 bylo posouzení otázky, zda je přihláška pohledávky do insolvenčního řízení stižena vadou, pokud právní důvod vzniku pohledávky není ve formuláři pro přihlášení pohledávky uveden zcela přesně, ale z obsahu příloh připojených k přihlášce je právní důvod vzniku pohledávky přesto jasný. Při řešení této otázky se totiž insolvenční soud dle názoru dovolatele odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu (29 Icdo 56/2014 a 29 NSČR 107/2015). Insolvenční soud zamítl původní žalobu věřitele o určení pohledávky zajištěné zástavním právem v insolvenčním řízení dlužníka a uložil věřiteli uhradit insolvenčnímu správci dlužníka náhradu nákladů řízení. Jako důvod pro zamítnutí soud uvedl, že skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, nejsou dostatečně určitě vymezeny, a insolvenční správce měl proto postupovat v souladu s § 188 odst. 2 insolvenčního zákona a vyzvat věřitele k odstranění vady přihlášky. Tyto skutečnosti přitom musí být dle insolvenčního zákona vymezeny takovým způsobem, který umožňuje jejich individualizaci, a nikoliv pouze právní kvalifikaci. Nejvyšší soud předně doplnil, že pokud věřitel připojil k přihlášce i další dokumenty, které dokládají pravost a správnost jeho pohledávky, přispívá tak k naplnění účelu relevantních ustanovení insolvenčního zákona. Dle závěru Nejvyššího soudu odvolací soud při zkoumání důvodu vzniku pohledávky v přihlášce pominul, že skutkové okolnosti lze vylíčit i prostřednictvím odkazu právě na další připojené listiny. Opodstatněným důvodem popření pohledávky co do její pravosti nebo výše tak nemůže být odůvodněno tím, že přihlašovatel pohledávky v přihlášce pohledávku neprávně kvalifikoval po stránce právní (např. pokud je skutečnost označena místo smlouvy o dílo jako smlouva kupní). Zároveň ale platí, že pokud se zajištění vztahuje pouze k některým z těchto pohledávek, může insolvenční správce jejich pořadí popřít s odkazem na jejich mylnou právní kvalifikaci ze strany věřitele, a to bez ohledu na to, že pohledávku jako takovou dříve nepopřel co do její pravosti a výše.
- Nejvyšší soud se ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2913/2023 zabýval otázkou hrubé nedbalosti žadatele o nezbytnou cestu. Předmětem tohoto sporu byl spor o povolení služebnosti stezky a cesty přes předmětné pozemky v katastrálním území Přívoz v rozsahu stanoveném geometrickým plánem. Soud v prvním i druhém stupni rozhodl o nepovolení této služebnosti stezky a cesty, neboť odvolací soud spatřoval hrubé nedbalé jednání žalobkyně již při nabytí nemovitosti. Žalobkyně totiž v době nebytí vlastnického práva věděla o neexistenci veřejného přístupu k pozemku. Podle § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá. Nejvyšší soud připomněl již své dřívější závěry, kdy aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) přichází v úvahu: 1) v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel; 2) v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu; 3) v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její jednání tak lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Nejvyšší soud zároveň připomněl svůj dřívější závěr z rozhodnutí pod sp. zn. 22 Cdo 1849/2022. Dle tohoto rozhodnutí platí, že zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty z toho důvodu, že si způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nemůže být samoúčelné, nejde o jakýsi „trest“ za toto opomenutí. Jeho účelem je vést nabyvatele pozemku, který je bez potřebného přístupu, k tomu, aby se pokusil zajistit si přístup jednáním s vlastníkem a nerozmnožoval zbytečně soudní spory. Vyjde-li v řízení o povolení nezbytné cesty najevo, že žalovaný by v době, kdy se žalobce stal vlastníkem pozemku postrádajícího dostatečné spojení s veřejnou cestou, nepovolil žalobci nezbytnou cestu přes svůj pozemek ve formě služebnosti či závazku a že skutečnost, že žalobce si před nabytím pozemku nepokusil přístup zajistit, nezpůsobila, že jeho pozemek potřebné spojení postrádá (není tu příčinná souvislost), pak v zásadě nelze žalobu na povolení nezbytné cesty zamítnout pro hrubou nedbalost.
