Právo
Legal News [červen 2025]: Kdy by měl odvolací soud zopakovat svědecké výpovědi?
V červnovém vydání Legal News vám přinášíme pět zajímavých judikátů, které nás v uplynulém měsíci zaujaly svými dopady na právní praxi. Nejvyšší soud upřesnil, že předkupní právo nájemce bytu nepřechází na dědice, ale pouze na osoby uvedené ve speciálním zákoně. Ústavní soud se dále zaměřil na náhradu nákladů řízení při částečném zpětvzetí žaloby a zdůraznil povinnost soudů zkoumat míru zavinění. Nejvyšší soud zdůraznil nutnost zopakovat důkaz, pokud odvolací soud hodnotí svědeckou výpověď odlišně. Ústavní soud zrušil přechodné ustanovení zákona o odpadech pro jeho protiústavní pravou retroaktivitu. A v posledním judikátu Nejvyšší soud řešil okamžik počátku promlčení nároku na náhradu škody způsobené jednatelem.
- V rozsudku sp. zn. 24 Cdo 187/2025 se Nejvyšší soud zabýval otázkou předkupního práva svědčícího nájemci bytu podle starého občanského zákoníku. Dovodil, že toto právo nepřechází na dědice, ale pouze na osoby uvedené v zákoně o vlastnictví bytů. V tomto případě na vnuka zůstavitelky, na kterého přešlo i právo nájmu.
- Ústavní soud v nedávném nálezu sp. zn. III. ÚS 2736/23 posuzoval nárok restituentů na převod náhradních pozemků a náhradu nákladů řízení. Soudy žalobě částečně vyhověly, zčásti vzali restituenti žalobu zpět. Proto okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů – počet i hodnota pozemků, u nichž restituenti uspěli, byly obdobné. Krajský soud výrok o nákladech změnil a uložil České republice – Státnímu pozemkovému úřadu nahradit restituentům náklady řízení v plném rozsahu. Nejvyšší soud odmítl dovolání České republiky a ta podala ústavní stížnost. Ústavní soud vysvětlil, že v případě zpětvzetí se musí soudy zabývat mírou zavinění účastníka na zpětvzetí části nároku. Pokud tak neučiní, poruší právo druhého z účastníků na soudní ochranu.
- Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 22 Cdo 759/2025 posuzoval hodnocení svědecké výpovědi soudem prvního stupně a následné odlišné hodnocení odvolacího soudu. Soud prvního stupně označil výpověď za tendenční, aniž by z ní učinil skutková zjištění. Odvolací soud výpověď hodnotil jako věrohodnou. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že odvolací soud měl výpověď zopakovat, aby z ní mohl činit odlišná skutková zjištění.
- Ústavní soud se v nálezu sp. zn. PL. ÚS 21/21 zabýval přechodným ustanovením zákona o odpadech. Zákon odňal příjemcům (obcím a Státnímu fondu životního prostředí) právo na část poplatku, který původci odpadu platili za ukládání odpadu na skládky podle starší právní úpravy účinné před 1. 1. 2021. Ústavní soud judikoval obecné pravidlo, že nepřípustnou pravou retroaktivitu představují také situace, kdy se zákonodárce pokouší novou normou regulovat právní skutečnosti, které se kompletně udály v minulosti s odůvodněním, že stará právní úprava byla nejasná (tzv. interpretativní zákonodárství). Napadené ustanovení tedy shledal protiústavním.
- Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 27 Cdo 952/2024 řešil, v jakém okamžiku se společnost dozví o vzniku škody s ohledem na počátek promlčecí lhůty. Žalobkyně se domáhala náhrady škody z titulu porušení péče řádného hospodáře po svých bývalých jednatelích. Ta měla být způsobena proplacením fiktivních faktur. Nejvyšší soud poukázal na ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že v poměrech právní úpravy obchodního zákoníku počíná promlčecí doba běžet okamžikem, kdy se o škodě dozvěděl společník. To proto, že zájmy statutárního orgánu byly v rozporu se zájmy společnosti. V projednávané věci však z faktur nešlo seznat, že byly fiktivní. Společníci obecně nemají povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a nemusejí tedy ověřovat skutečnou povahu faktur. Promlčecí doba tudíž nepočala běžet v okamžiku schválení účetní závěrky a nahlédnutí do účetnictví valnou hromadou.
