Právo
Legal News [srpen 2024]: NS řešil vzdání se nároku na předkupní právo
Nejvyšší soud rozhodl, že spoluvlastník se nemůže vzdát předkupního práva nejasným způsobem a že je nutné, aby takové vzdání se bylo zcela jednoznačné a bez pochybností. V dalším rozsudku Nejvyšší soud konstatoval, že zaměstnavatelé měli v době covidové právo vyžadovat specifické testování zaměstnanců podle opatření ministerstva zdravotnictví a že zaměstnanci museli tyto pokyny respektovat. Soud také rozhodl, že nedodržení formy notářského zápisu při rozhodování vlastníků dluhopisů má důsledky v oslabení důkazní pozice, nikoli však v neplatnosti rozhodnutí. Konečně, Nejvyšší soud uvedl, že pronajímatel nemůže nájemce sankcionovat za neoznámení vad, pokud tyto vady sám zjistil.
- Nejvyšší soud se ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1303/2024 zabýval otázkou určitosti vzdání se nároku z předkupního práva spoluvlastníka dle § 1124 odst. 1 občanského zákoníku. V předmětném řízení byl spor mezi třemi spoluvlastníky pozemku ve Valašské Senici. Žalobce jako jeden ze spoluvlastníků nabyl podíl při příklepu v dražbě a následném uzavření kupní smlouvy s bývalou spoluvlastnicí. V důsledku tohoto převodu namítal žalobce, že mu vzniká tzv. právo retraktu dle § 2144 občanského zákoníku, tj. právo domáhat se převodu vlastnického práva k vydraženému podílu za stejných podmínek. Žalobce se současně obrátil s dotazem na druhou opomenutou spoluvlastnici, jestli jí bylo uplatnění předkupního práva nabídnuto, a pokud ne, jestli má zájem o uplatnění předkupního práva. Žalobce dle vyjádření druhé opomenuté spoluvlastnice měl za to, že o uplatnění předkupního práva nemá zájem, a tudíž mu přirostl nárok z předkupního práva druhé opomenuté spoluvlastnice k jeho nároku z předkupního práva, jak bylo judikováno v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2358/2010, a proto se domáhal předkupního práva proti žalovanému samostatně. Druhá opomenutá spoluvlastnice se do řízení přidala jako hlavní intervent s námitkou, že se uplatnění předkupního práva nevzdala. Odvolací soud souhlasil se žalobcem, že vzdání se předkupního práva bylo dostatečné. S tímto závěrem nesouhlasil Nejvyšší soud, dle kterého musí být vzdání se uplatnění předkupního práva zřetelné, bez pochybností, neboť se jedná o takový zásah do sféry oprávněného, o kterém nesmí být pochyb. V dopise se druhá opomenutá spoluvlastnice vyjádřila tak, (i) že o „vykoupení svého spoluvlastnického podílu“ nemá zájem (tj. nikoli podílu, který byl předmětem exekučního řízení), (ii) že se k žalobě nepřipojí, „poněvadž se jedná o osobu blízkou a nemovitost chci užívat s ním“, (iii) že pochybuje o porušení předkupního práva, neboť v okamžiku vkladu spoluvlastnického práva pro žalovaného do katastru nemovitostí nebyl předchozí vlastník v katastru „vůbec uveden“. Dle Nejvyššího soudu nelze takové vyjádření považovat za vzdání se nároku na uplatnění předkupního práva, a závěr odvolacího soudu byl proto chybný.
- Zajímavý případ z oblasti pracovního práva (sp. zn. 21 Cdo 3100/2023), který nedávno řešil Nejvyšší soud, se týkal skončení pracovního poměru v souvislosti s porušením povinnosti v „době covidové“. Konkrétně se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda byl zaměstnavatel oprávněn vyžadovat po zaměstnancích konkrétní způsob testování podle mimořádného opatření ministerstva zdravotnictví a zda a za jakých podmínek mohl zaměstnanec požadovat jiný způsob testování. Nejvyšší soud konstatoval, že mimořádným opatřením ministerstvo v tomto případě přímo uložilo povinnosti účastníkům pracovněprávních vztahů. Zaměstnavateli nařídilo provádět preventivní vyšetření u svých zaměstnanců na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 prostřednictvím POC antigenních testů. Zaměstnancům pak nařídilo, aby se tomuto vyšetření podrobili, přičemž Nejvyšší soud dovodil, že šlo o povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících k práci, kterou vykonávala zaměstnankyně (žalobkyně). Zaměstnankyně testování odmítla, v důsledku čehož jí nebyl umožněn vstup na pracoviště. Následně byl se zaměstnankyní skončen pracovní poměr pro neomluvené absence. Nejvyšší soud dovodil, že pouhé subjektivní přesvědčení zaměstnankyně ohledně testování a její preference jiného způsobu testování nemohly převážit nad pokynem zaměstnavatele, jenž byl vydán v souladu s právními předpisy. Zaměstnankyně neprokázala, že by jí zdravotní problémy objektivně bránily v podstoupení testování způsobem požadovaným zaměstnavatelem, přestože o takové potvrzení u své lékařky žádala. Nejvyšší soud tak uzavřel, že ze strany zaměstnavatele nedošlo k porušení povinnosti přijmout přiměřené opatření k ochraně života nebo zdraví zaměstnankyně a že zaměstnankyně měla povinnost podrobit se vyšetření prováděnému způsobem zvoleným zaměstnavatelem.
- Nejvyšší soud se ve svém rozsudku pod sp. zn. 27 Cdo 3466/2023 zabýval otázkou, jaké důsledky má nedodržení formy rozhodnutí schůze vlastníků dluhopisů, pokud zákon pro takové rozhodnutí předepisuje formu notářského zápisu. Předmětný děj sporu spočíval v rozhodnutí tří čtvrtin vlastníků všech emitovaných dluhopisů o omezení výplaty pevného úrokového výnosu 10 % za konkrétní období, se kterým nesouhlasil čtvrtý vlastník dluhopisu. Tato změna byla schválena na schůzi vlastníků dluhopisů, o které byl sepsán prostý zápis, jejž podepsali všichni přítomní. Dle § 23 odst. 7 zákona o dluhopisech platí, že jsou-li na schůzi rozhodovány změny zásadní povahy, musí být o schůzi pořízen notářský zápis. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, o jaký druh notářského zápisu se v tomto případě jedná. Dospěl k závěru, že jde o notářský zápis osvědčující jiné skutkové děje dle § 79 notářského řádu. Podstatou tohoto notářského zápisu není předběžná kontrola zákonnosti průběhu schůze. Notář zde totiž vystupuje pouze jako „kvalifikovaný zapisovatel“. Takový notářský zápis může sloužit jen jako významný důkazní prostředek o průběhu schůze věřitelů dluhopisů. Dle závěru Nejvyššího soudu neobstojí závěr první instance o nicotnosti schůze vlastníků dluhopisů dle § 45 odst. 3 zákona o obchodních korporací (z důvodu absence veřejného zájmu) ani závěr odvolacího soudu o neplatnosti rozhodnutí schůze vlastníků dluhopisů (z důvodu povahy druhu notářského zápisu, u kterého notář nepřezkoumává zákonnost průběhu schůze). Tento nedostatek se projeví ve zhoršení důkazní pozice osoby, která pro sebe chce vyvozovat příznivé důsledky z rozhodnutí a průběhu schůze (typicky emitenta nebo vlastníka dluhopisů).
- Nejvyšší soud v rozsudku se sp. zn. 26 Cdo 2294/2023 řešil otázku významnosti a nutnosti řádného a včasného oznámení vad pronajímateli nájemcem ve smyslu § 2208 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2214 o. z. Žalobkyně, provozovatelka hotelu Bílá růže v Písku, se domáhala náhrady škody způsobené protiprávním jednáním žalovaného, který jí od 9. 2. 2015 do 30. 1. 2018 bránil ve vstupu a provozování hotelu. V důsledku toho musela žalobkyně provést nezbytné opravy, konkrétně opravu teras, kotelny, domovního plynovodu, odstranění plynových ohřívačů vody a pořízení nových elektroměrů. Prvostupňový soud žalobu zamítl, protože žalobkyně nedokázala prokázat příčinnou souvislost mezi škodou a jednáním žalovaného. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že nároky na opravy spadají pod odpovědnost za vady podle § 2208 o. z. a že žalobkyně neoznámila včas vady pronajímateli. Nejvyšší soud předmětný spor uzavřel tím, že zjistil-li pronajímatel vadu sám, ať už v souvislosti s pravidelnou prohlídkou věci (§ 2219 odst. 1 o. z.) či jinak, nemělo by sankcionování nájemce (nemožností uplatnění práv vypočtených v § 2208 odst. 1 o. z.) za nesplnění oznamovací povinnosti význam. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud vrátil řízení odvolacímu soudu k dalšímu projednání.
