Právo
Legal News [září 2024]: NS řešil znehodnocení bytu při havárii domu
V zářijových Legal News přinášíme například rozsudek Nejvyšší soudu ve sporu, který se týkal znehodnocení bytu v důsledku havárie bytového domu. Soud řešil také otázku, kdy lze držbu části dvora kvalifikovat jako oprávněnou, a rovněž se zabýval problematikou (ne)možnosti sjednání rozvazovací podmínky v dohodě o prominutí dluhu. Více o nejen o těchto rozsudcích najdete v našem článku.
- Nejvyšší soud se v rozsudku vydaném pod sp. zn. 26 Cdo 2294/2023 zabýval otázkou obchodního znehodnocení bytu v důsledku havárie bytového domu. Podstata sporu spočívala ve vadách nosné konstrukce části D bytového komplexu, v jehož důsledku se stal bytový dům neobyvatelný. Žalobkyně se jako vlastník bytu v části C domáhala náhrady škody v důsledku zániku nájemní smlouvy a snížení tržní hodnoty. Prvostupňový soud ani odvolací soud žalobkyni nevyhověly. Nejvyšší soud potvrdil své dřívější závěry, že v případě nemovitých věcí může nastat stav, kdy dojde ke snížení jejich tržní hodnoty v důsledku poškození vzniklého při škodní události, jež bylo odstraněno a došlo k obnovení jejich technické a funkční hodnoty. Ke snížení obvyklé ceny nemovitosti může ale dojít i v případě, že k vlastnímu (fyzickému) poškození nedošlo. Současně vytkl oběma nižším instancím, že se dostatečně nezabývaly otázkou, z jakého titulu mohla žalobkyně požadovat náhradu za znehodnocení bytové jednotky (tj. jestli z titulu náhrady z vadného plnění nebo náhrady škody). V předmětném sporu nelze hovořit o odpovědnosti za vady, neboť podle skutkových tvrzení žalobkyně hodnota nemovitosti nebyla nižší, respektive neklesla v okamžiku převodu vlastnického práva či po něm sama od sebe, ale teprve v důsledku škodní události spočívající v havárii v bytovém domě. Teprve tehdy mohla klesnout obecná cena bytové jednotky žalobkyně jako následek obavy trhu z možných skrytých vad. S tímto závěrem vrátil věc soudu prvního stupně, neboť je nutné více zkoumat příčinnou souvislost mezi škodou a protiprávním jednáním.
- Nejvyšší soud řešil ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1615/2024 otázku, (i) zda lze držbu kvalifikovat jako oprávněnou již jen proto, že byla vykonávána v souladu s tzv. evidencí nemovitostí podle zákona č. 22/1964 Sb, a (ii) posouzením oprávněnosti držby města jako předchůdce žalobce. Spor se týkal vlastnictví části dvora mezi nemovitostmi žalobce a žalovaných, přičemž žalobce tvrdil, že vlastnictví nabyl vydržením podle staré právní úpravy, do které se započítává držba města Český Krumlov a manželů Fouskových. Okresní soud v Českém Krumlově zamítl žalobu, protože žalobce neprokázal nepřerušenou desetiletou vydržecí dobu. Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se k první otázce vyjádřil tak, že soulad držby se stavem evidence nemovitostí podle zákona č. 22/1964 Sb. je skutečností, ke které lze při komplexním hodnocení dobré víry držitele přihlédnout, není však sama o sobě důvodem, aby držba byla kvalifikována jako oprávněná. K druhé otázce Nejvyšší soud konstatoval, že při posuzování dobré víry obce je potřeba zvážit, zda v konkrétních poměrech bylo možné po obci spravedlivě žádat, aby prostřednictvím kompetentních osob rozpoznala i menší odchylky držby od skutečného průběhu vlastnické hranice. Nejvyšší soud z tohoto důvodu vrátil věc zpět odvolacímu soudu.
- Nejvyšší soud se ve svém rozsudku sp. zn. 21 Cdo 119/2024 zabýval otázkou, zda i osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako oprávněný ze zástavního práva může mít naléhavý právní zájem na určení existence tohoto práva. Žalobce se v předmětném sporu obrátil na Obvodní soud pro Prahu 5 s žádostí o určení, že jeho zástavní právo k několika nemovitostem v k. ú. Sobín, Praha, stále existuje a nezaniklo. Tvrdil, že nedobrovolná dražba nemovitostí byla neplatná, jelikož byla provedena na základě nicotného rozhodčího nálezu. Soud prvního stupně žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu a tento rozsudek potvrdil i Městský soud v Praze. Žalobce následně podal dovolání k Nejvyššímu soudu, kde argumentoval nesprávným posouzením otázky právní relevance potvrzení o zániku zástavního práva a své legitimace k jeho obraně. Požádal dovolací soud o zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se závěry předchozích dvou instancí nesouhlasil, proto rozhodnutí zrušil a vrátil spor k projednání soudu prvního stupně. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že princip materiální publicity chrání i zástavního věřitele, jenž je (jako oprávněný ze zástavního práva) v souladu s ustanovením § 17 odst. 1 katastrální vyhlášky zapsán ve veřejném rejstříku. Je-li právo zástavního věřitele kvalifikovaně ohroženo návrhem na výmaz zástavního práva z veřejného rejstříku (typicky s tím, že je katastrálnímu úřadu spolu s návrhem předložena i listina, která výmaz umožňuje), není pochyb o tom, že zástavní věřitel v takové situaci má naléhavý právní zájem na určení existence zástavního práva.
- Problematiku (ne)možnosti sjednat rozvazovací podmínku v dohodě o prominutí dluhu řešil Nejvyšší soud ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 29 ICdo 59/2023. Nejvyšší soud konstatoval, že z pohledu věřitele je prominutí dluhu právní jednání „ve prospěch dlužníka“. Je jen na vůli věřitele, zda se rozhodne prominout dlužníkovi jeho dluh, případně zda prominutí dluhu (jeho účinky) bude vázat na splnění podmínky. Bude-li právní jednání (prominutí dluhu) vázáno na splnění odkládací podmínky, nastanou (vzniknou) účinky prominutí dluhu (spočívající v zániku dluhu) okamžikem jejího splnění. Naopak, bude-li prominutí dluhu učiněno s rozvazovací podmínkou, při jejím splnění zaniknou (ex nunc) účinky prominutí dluhu (spočívající v zániku dluhu) a dluh se „obnoví“. Bylo-li skutečnou vůlí stran dohody prominout dluh s tím, že účinky spočívající v zániku práva věřitele požadovat zaplacení dluhu pominou při splnění sjednané rozvazovací podmínky (v tomto případě rozhodnutí o úpadku dlužníka), tj. zaniklé právo se „obnoví“, neshledává Nejvyšší soud důvody, pro které by takové ujednání nebylo možné (a platné).
- Dalším zajímavým rozhodnutím je rozsudek sp. zn. 27 Cdo 3499/2023 týkající se účinnosti jednostranného hmotněprávního jednání doručovaného prostřednictvím e-mailové schránky. Adresátem zásilky byl předseda představenstva, který byl v době doručování předmětného oznámení do pracovní e-mailové schránky na „dovolené“. Nejvyšší soud řešil, zda a kdy se za takovýchto okolností dostalo oznámení do sféry dispozice předsedy představenstva. S odkazem na odbornou literaturu konstatoval, že má-li se zásilka dostat do dispoziční sféry adresáta, musí být zjevné, že adresát e-mailovou schránku běžně užívá, popř. odesílatele vyzval, aby uvedenou e-mailovou adresu použil, a musí být nepochybné, že e-mail byl uložen do e-mailové schránky adresáta. Za daných okolností tak Nejvyšší soud dovodil, že se zásilka dostala do sféry dispozice v den, kdy byla doručena do e-mailové schránky. „Čerpání dovolené“ nepředstavovalo v dané věci objektivní překážku, pro kterou by se předseda představenstva, jakožto osoba vykonávající funkci 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, nemohl s oznámením seznámit. Nejvyšší soud dodal, že volba způsobu doručování prostřednictvím e-mailové komunikace s sebou přináší mnohé nevýhody (její kvalita není nijak právně upravena), nicméně pak je na odesílateli, aby nesl následky případných vad v doručování uvedeným způsobem. Pokud je však nesporné, že e-mailová zpráva byla uložena do e-mailové schránky adresáta, kterou adresát běžně užívá, lze – při absenci objektivních překážek doručení – uzavřít, že zásilka se dostala do dispoziční sféry adresáta.
- Ústavní soud publikoval nález (sp. zn. I. ÚS 3362/22) ve věci nesprávného použití tarifní hodnoty pro výpočet odměny advokáta v případě nemajetkové újmy na osobnostních právech (zdraví). Ústavní soud posuzoval, zda při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů řízení a výpočtu odměny za právní zastoupení stěžovatelky postupoval soud ústavně souladným způsobem. Sporným se stalo stanovení tarifní hodnoty u dílčích nároků na náhradu nemajetkové újmy u bolestí a ztížení společenského uplatnění. Nalézací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení u nich vycházel podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu ze součtu přisouzených částek, zatímco odvolací soud vyšel z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 advokátního tarifu. U nároků na náhradu škody (majetkové újmy) oba soudy shodně vycházely z přisouzených částek. Ústavní soud konstatoval, že náhrada nákladů řízení ve sporech o nemajetkovou újmu na zdraví musí alespoň částečně odpovídat skutečné náročnosti takových sporů. Příliš nízká odměna advokáta může mít nepřípustně odrazující účinek na další poškozené v obdobném postavení, což může vést k porušení povinnosti státu zajistit efektivní soudní ochranu ve sporech týkajících se náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví. Soud dospěl k závěru, že je-li předmětem řízení náhrada nemajetkové újmy na zdraví (odčinění bolestí a ztížení společenského uplatnění), která byla za účinnosti „starého“ občanského zákoníku považována za škodu (majetkovou újmu), je při určení výše náhrady nákladů řízení třeba postupovat i za účinnosti „nového“ občanského zákoníku podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a nikoliv z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu jako u jiných náhrad nemajetkové újmy na osobnostních právech. Opačný postup může znamenat porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu, jako tomu bylo v tomto případě.
