Právo
Legal News [září 2025]: NS řešil případ výpovědi kvůli fiktivní nadbytečnosti
Zářijový přehled judikatury Nejvyššího soudu přináší čtyři významná rozhodnutí z oblasti pracovního, občanského i procesního práva. Soud se zabýval podmínkami platnosti výpovědi pro nadbytečnost v situaci, kdy zaměstnanec výslovně odmítá jiné pracovní zařazení. V oblasti věcných práv potvrdil možnost vydržení stavby zřízené na základě práva stavby jako samostatné nemovité věci. Procesněprávní rozhodnutí pak zdůrazňuje nezbytnost vyznačení data vhození písemnosti do schránky pro účinnost doručení. V neposlední řadě se soud vyjádřil k podmínkám mimořádného vydržení, přičemž vymezil rozdíl mezi poctivým úmyslem a dobrou vírou držitele.
- Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1850/2024 řešil případ fiktivní nadbytečnosti jako výpovědního důvodu. Konkrétně se zabýval tím, zda zaměstnavatel musí nabídnout zaměstnanci jinou pracovní pozici, i když jeho stanovisko k setrvání v pracovním poměru již zná. Žalovaná dala žalobci výpověď z pozice vedoucího závodu kvůli jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Žalobce zpochybnil pravdivost tvrzení žalované, že pro něj nemá jinou pozici odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Žalobce z pozice vedoucího sám několik výběrových řízení na vhodná místa vedl. Podle Nejvyššího soudu zaměstnavatel sice pochybil, neboť mohl uvést pouze jeden výpovědní důvod, nicméně neplatnost výpovědi to nezpůsobuje. Současně žalobce sám sdělil žalované, že má zájem pouze o práci ředitele. Proto žalovaná neměla povinnost učinit nabídku jiného vhodného pracovního místa. Nejvyšší soud konstatoval, že předpoklad fiktivní nadbytečnosti zaměstnance spočívající v odmítnutí práce odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance je za této situace splněn, i když k nabídce nového pracovního zařazení zaměstnavatel nepřistoupil.
- Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2059/2023 řešil otázku vydržení vlastnického práva ke stavbě zřízené na základě práva stavby. Nalézací i odvolací soud dospěly k závěru, že žalovaní vydrželi vlastnické právo k rodinnému domu nejpozději deset let po nabytí právní moci usnesení o vypořádání dědictví. Zůstavitelka a její manžel nabyli právo stavby darem v roce 1954 od svých předků, kteří jej koupili už v roce 1939. Odvolací soud uznal, že stavba zřízená na základě práva stavby byla v době jejího přechodu na žalované považována za samostatnou nemovitou věc. S tímto závěrem nesouhlasil žalobce a podal dovolání. Nejvyšší soud konstatoval, že stavba byla státními orgány vnímána jako samostatná věc, a mohla tak být předmětem držby i vydržení. Zároveň poukázal na to, že význam práva stavby v období socialistického práva postupně vymizel z právního vědomí. V době rozhodování notářství o dědictví bylo právo stavby chápáno spíše jako obligační právo. Nejvyšší soud však připomněl, že podle starého občanského zákoníku, který upustil od zásady „superficies solo cedit“, bylo možné stavbu převádět samostatně. V tomto konkrétním případě tak byla stavba chápána i v dědickém řízení. Nejvyšší soud proto dovolání zamítl.
- V usnesení sp. zn. 27 Cdo 1526/2024 se Nejvyšší soud zabýval doručením pomocí vhození do schránky. Nejvyšší soud uvedl, že při doručování jiné písemnosti než určené do vlastních rukou umožňuje zákon doručení i v případě, že doručující orgán adresáta písemnosti na adrese pro doručování nezastihne. V takovém případě postačí, vhodí-li doručující orgán písemnost do adresátem užívané schránky. Smyslem a účelem je informování soudu o tom, jakým dnem se považuje písemnost za doručenou adresátovi. Současně jde o informaci nezbytnou k určení počátku lhůty pro podání opravného prostředku proti doručovanému rozhodnutí. S ohledem na popsaný smysl a účel zákonného požadavku na vyznačení data vhození na písemnosti není možné považovat písemnost za doručenou dnem jejího vhození do schránky, není-li na ní doručujícím orgánem vyznačeno datum vhození.
- Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1820/2025 řešil spor o určení vlastnictví k sousednímu pozemku, který rodina žalobců užívala od roku 1947, ač byl v katastru zapsán jiný vlastník. Žalobci tvrdili, že podíl na pozemku nabyli vydržením. Okresní i krajský soud žalobu zamítly s tím, že žalobci nemohli být v dobré víře, neboť pozemek byl od jejich nemovitostí zřetelně oddělen a svou výměrou je přesahoval. Navíc od roku 1993 museli vědět, že jde o samostatnou parcelu. Nejvyšší soud potvrdil, že řádné vydržení nebylo splněno a dobu držby předchůdců nelze započítat, pokud již sami vydrželi. Upozornil však, že nižší soudy nesprávně vyložily institut mimořádného vydržení dle § 1095 o. z. To totiž nevyžaduje prokázání dobré víry, ale jen to, aby při uchopení držby nechyběl poctivý úmysl. Není rozhodné, že se držitel později dozví, že v katastru je zapsána jiná osoba – tato skutečnost sama o sobě nečiní držbu nepoctivou. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu navíc leží na tom, kdo vydržení popírá.
