Právo
Legal News [červen 2026]: Podle NS musí realizační smlouva odpovídat smlouvě o smlouvě budoucí
Červnový výběr judikatury Nejvyššího soudu se věnuje několika zajímavým závěrům z oblasti závazkového práva, náhrady škody i civilního procesu. Nejvyšší soud se vyjádřil k otázce, zda vlastník pozemku sousedícího s dráhou může požadovat náhradu nákladů vynaložených na odstranění porostů ohrožujících bezpečnost drážní dopravy, a současně potvrdil, že škoda na věci vzniká již jejím poškozením, a to bez ohledu na to, zda poškozený skutečně hradil náklady na opravu. Další rozhodnutí upřesňuje podmínky stavení běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, pokud jeho výše není v žalobě od počátku přesně vyčíslena. Výběr uzavírá dosud neřešená otázka, zda výzva k uzavření realizační smlouvy, která se odchyluje od obsahu smlouvy o smlouvě budoucí, může založit povinnost smlouvu uzavřít a případně vést ke vzniku nároku na smluvní pokutu.
- V rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1840 / 2024 se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda a za jakých podmínek vzniká vlastníkovi (správci) pozemku v sousedství dráhy vůči provozovateli dráhy právo na náhradu škody způsobené pokácením porostů ve smyslu § 10 zákona o dráhách. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vlastník (správce) pozemku, který na základě výzvy podle § 10 odst. 3 zákona o dráhách odstranil nebo oklestil své stromoví a jiné porosty ohrožující bezpečnost nebo plynulost drážní dopravy anebo provozuschopnost dráhy (odstraní nebezpečí pro dráhu), nemá vůči provozovateli dráhy právo na náhradu nákladů na odstranění vynaložených ani na náhradu za předčasné smýcení lesního porostu. Soud v daném případě vyhodnotil, že zde není předpoklad pro náhradu škody z důvodu absence protiprávního jednání ze strany provozovatele drah. Nenáleží ani náhrada nákladů za odvrácení hrozící újmy, protože ty nenáleží tomu, kdo hrozbu újmy sám vyvolal – v daném případě nechal porost na jím vlastněném (spravovaném) pozemku vyrůst tak, že ohrožoval bezpečnost, plynulost nebo provozuschopnost dráhy. Důvodnou nebyla shledána ani námitka dovolatele, že ti vlastníci, kteří výzvě ve smyslu § 10 odst. 3 zákona o dráhách nevyhoví, těží ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o dráhách totiž dává vlastníkům na výběr, zda výzvě vyhoví či nikoli. V případě, že výzvě vyhoví, mají kontrolu nad zásahy do porostu a současně předejdou vzniku své odpovědnosti za škodu způsobenou například pádem stromu na dráhu. Nevyhověním výzvě se naopak vystavují nebezpečí odpovědnosti za případně vzniklou škodu na životě a zdraví přepravovaných osob či na majetku. Vynaložené náklady tak představují plnění vlastní prevenční povinnosti vlastníka pozemku a nejsou způsobilé k náhradě.
- Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2164/2025 ze dne 29. dubna 2026 řešil otázku, zda vzniká škoda na věci a nárok na její náhradu i tehdy, pokud poškozený fakticky nevynaložil náklady na opravu (např. proto, že je kryta paušální servisní smlouvou). V projednávané věci došlo k poškození mýtné brány ve vlastnictví České republiky provozem vozidla žalované. Oprava byla provedena třetí osobou na základě dlouhodobé smlouvy o údržbě mýtného systému za paušální odměnu, takže žalobce nevynaložil žádné dodatečné prostředky. Soudy nižších stupňů proto žalobu na náhradu škody zamítly s odůvodněním, že žalobci nevznikla majetková újma. Nejvyšší soud však zdůraznil, že škoda na věci vzniká již samotným jejím poškozením, kdy dochází ke zmenšení majetku poškozeného, a není rozhodné, jakým způsobem poškozený odstraní její následky ani zda za opravu skutečně zaplatí. Škůdci pak nemůže jít k tíži ani ku prospěchu způsob, jímž poškozený vyřešil následky škodní události. Skutečnost, že oprava byla provedena v rámci paušálně hrazené servisní smlouvy, proto nevylučuje vznik škody a odpovědnost škůdce a nemá vliv ani na výši vzniklé škody (resp. její náhrady). Jelikož odvolací soud při řešení této otázky vybočil z ustálené judikatury, Nejvyšší soud jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
- Nejvyšší soud ČR se v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 600/2026 ze dne 28. dubna 2026 zabýval otázkou stavení běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, není‑li tento nárok v žalobě přesně vyčíslen. V projednávané věci žalobce uplatnil vůči advokátovi nárok na náhradu újmy způsobené tím, že advokát žalobce jako klienta řádně nepoučil o tom, že dovolání nemá odkladný účinek a že při nesplnění povinnosti může být proti klientovi vedena exekuce, k níž následně skutečně došlo. Nemajetková újma spočívala v psychické poruše spojené s kolapsy a náhlou ztrátou vědomí s rizikem pádu, a to v reakci na stres z vedené exekuce.
- Žalobce nárok na újmu na zdraví skutkově popsal již v žalobě z roku 2018, avšak jeho výši doplnil až v roce 2023, neboť určení výše bylo závislé na znaleckém posudku, který nemohl opatřit dříve. Odvolací soud dodatečně vyčíslený nárok považoval za promlčený, Nejvyšší soud však zdůraznil, že nedostatek konkrétního vyčíslení představuje pouze odstranitelnou vadu žaloby, nikoli její změnu. Pokud je nárok skutkově vymezen, staví se běh promlčecí lhůty již od podání žaloby, jsou‑li dodatečně odstraněny vady žaloby a žalobce v řízení řádně pokračuje – to bylo v daném případě splněno. Protože se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, Nejvyšší soud jeho rozhodnutí v napadené části zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
- Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 491/2025 ze dne 31. 3. 2026 zabýval dosud v judikatuře neřešenou otázkou, zda vzniká povinnost uzavřít realizační smlouvu podle § 1786 OZ, je-li výzva k jejímu uzavření spojena s návrhem smlouvy, který se odchyluje od smlouvy o smlouvě budoucí, zejména pokud jde o osobu smluvní strany nebo další podstatné náležitosti. Žalobce uzavřel se žalovanou dohodu o složení blokovacího depozita, která současně obsahovala závazek uzavřít kupní smlouvu na nemovitost (smlouva o smlouvě budoucí). Pro případ porušení této povinnosti byla sjednána smluvní pokuta ve výši depozita. Žalovaná vyzvala žalobce k uzavření kupní smlouvy zasláním jejího návrhu, v němž však jako kupujícího označila třetí osobu (konkrétně společnost v níž je žalobce jediným jednatelem a společníkem). Žalobce takový návrh neakceptoval, a k uzavření kupní smlouvy tak nedošlo, žalovaná však uplatnila smluvní pokutu, kterou započetla oproti depozitu.
- Nejvyšší soud uzavřel, že výzva k uzavření smlouvy musí odpovídat smlouvě o smlouvě budoucí. Výzva, která se odchyluje od sjednaného obsahu budoucí smlouvy (ať již v osobě smluvní strany, či v jiných podstatných náležitostech), nemá účinky výzvy ve smyslu § 1786 OZ a nezakládá povinnost druhé strany smlouvu uzavřít. Neuzavření takové smlouvy proto nepředstavuje porušení povinnosti, a nemohl tedy vzniknout ani nárok na smluvní pokutu (a oprávněné započtení depozita). Současně podle Nejvyššího soudu platí, že pokud by byl obsah budoucí smlouvy sjednán pouze obecně a mezi stranami by nedošlo ke shodě o jeho konkretizaci, nebylo by možné jednu ze stran sankcionovat za neuzavření smlouvy, ale oprávněná strana by se mohla domáhat pouze určení jejího obsahu soudem, nikoliv uplatněním smluvní pokuty. Napadené rozhodnutí proto v části týkající se nároku na vrácení blokovacího depozita zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
