Právo
Legal News [červenec 2026]: NS zpřesnil pravidla pro započtení, rozvázání pracovních poměrů i práva společníků
Červencový výběr judikatury Nejvyššího soudu přináší významné závěry z oblasti pracovního práva, práva obchodních korporací i civilního procesu. Nejvyšší soud zpřesnil pravidla pro výklad projevu vůle při započtení pohledávek a přiznávání mzdy po odvodu zákonných odvodů, vymezil podmínky okamžitého zrušení pracovního poměru v době nejistoty o jeho trvání a vyložil počátek běhu prekluzivní lhůty k podání žaloby podle § 156 odst. 2 ZOK. Výběr uzavírá rozhodnutí připomínající limity přípustnosti dovolání založeného na procesních vadách a požadavky na poučovací povinnost soudu podle § 118a OSŘ.
- Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 213/2026, ze dne 13. 5. 2026 zabýval (i) otázkou výkladu projevu vůle směřujícího k započtení, (ii) otázkou určitosti započtení při pluralitě pohledávek a (iii) otázkou, zda se zaměstnanci přiznává mzda v hrubé výši i tehdy, pokud zaměstnavatel již před rozhodnutím odvedl zákonné odvody.
- Žalobce (bývalý zaměstnanec) se domáhal zaplacení dlužné mzdy, variabilní složky a odstupného. Žalovaný namítal započtení mzdy proti pohledávce na náhradu škody prostřednictvím e‑mailu žalobce. Soudy nižších stupňů však započtení neuznaly pro neurčitost projevu vůle a žalobci mzdu přiznaly.
- Nejvyšší soud zdůraznil, že (i) při výkladu projevu vůle je rozhodující skutečný úmysl jednajícího (§ 555–556 občanského zákoníku), zjišťovaný se zohledněním všech okolností, nikoli pouze jazykové znění. Dále korigoval dosavadní judikaturu a uzavřel, že (ii) započtení není neurčité jen proto, že není určeno, které z více pohledávek zanikají – v takovém případě se použijí pravidla § 1932 a § 1933 občanského zákoníku. Ve vztahu ke mzdě potvrdil, že (iii) se zásadně přiznává v hrubé výši, avšak pokud již zaměstnavatel odvedl zákonné odvody, nárok v odpovídající části zaniká. Rozhodnutí odvolacího soudu proto v této části zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
- Nejvyšší soud ČR se v rozsudku ze dne 26. května 2026, sp. zn. 21 Cdo 720/2026, zabýval otázkou, zda může zaměstnavatel platně okamžitě zrušit pracovní poměr v situaci, kdy zaměstnanec před uplynutím sjednané doby trvání pracovního poměru oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání podle § 39 odst. 5 zákoníku práce, avšak není postaveno najisto, zda pracovní poměr skončil uplynutím doby.
- V projednávané věci byl žalobce zaměstnán na dobu určitou, která byla opakovaně prodlužována. Před jejím uplynutím oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání. Následně došlo ke konfliktu mezi stranami (mj. zaslání nevhodné SMS a kritických e‑mailů) a žalovaná poté pracovní poměr okamžitě zrušila s tím, že jej považuje za skončený již k určitému datu, avšak „z opatrnosti“ jej ruší pro případ, že nadále trvá. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že takové okamžité zrušení je neplatné, mimo jiné jako podmíněné právní jednání.
- Dovolání bylo přípustné a důvodné pro řešení dosud neřešené otázky hmotného práva. Nejvyšší soud zdůraznil, že při postupu podle § 39 odst. 5 zákoníku práce vzniká právní nejistota ohledně toho, zda pracovní poměr skutečně skončil uplynutím doby, či zda se změnil na dobu neurčitou, přičemž o této otázce může rozhodnout pouze soud. V tomto „mezidobí“ však mohou účastníci pracovní poměr rozvázat některým ze zákonných způsobů, včetně okamžitého zrušení. Současně dovodil, že skutečnost, že zaměstnavatel uvede, že pracovní poměr ruší „z opatrnosti“ pro případ jeho další existence, nepředstavuje nepřípustnou odkládací podmínku, ale pouze vyjádření nejistoty ohledně právního stavu, a nečiní právní jednání neplatným.
- Nejvyšší soud ČR se v rozsudku ze dne 4. června 2026, sp. zn. 27 Cdo 621/2025 zabýval dosud neřešenou hmotněprávní otázkou počátku běhu prekluzivní lhůty k podání žaloby podle § 156 odst. 2 zákona o obchodních korporacích (ZOK), konkrétně zda tato lhůta běží již od marného uplynutí lhůty stanovené společníkem ve výzvě, nebo až od výslovného odmítnutí informací společností.
- V projednávané věci se žalobce jako společník domáhal poskytnutí informací a nahlížení do dokumentace společnosti. Společnost na výzvu v jím stanovené lhůtě nereagovala, následně komunikovala s příslibem poskytnutí informací a část podkladů předložila, další informace však odmítla poskytnout. Soud prvního stupně žalobě zčásti vyhověl, avšak odvolací soud ji zamítl s odůvodněním, že žalobce podal žalobu po uplynutí jednoměsíční prekluzivní lhůty, která měla začít běžet již marným uplynutím lhůty stanovené ve výzvě.
- Nejvyšší soud zdůraznil, že prekluzivní lhůta dle § 156 odst. 2 ZOK začíná běžet až ode dne, kdy je společníkovi oznámeno odmítnutí poskytnutí informace, tj. na základě určitého a srozumitelného projevu vůle společnosti směřujícího k odepření informace, bez ohledu na jeho formu. Pouhé „mlčení“ společnosti ani marné uplynutí lhůty stanovené společníkem takové odmítnutí nepředstavuje a nemůže vyvolat běh prekluzivní lhůty. Současně dovodil, že skutečnost, kdy měla společnost na základě žádosti společníka povinnost informace poskytnout, není pro počátek běhu této lhůty právně relevantní. Dodal nicméně, že v případě „mlčení“ společnosti není společník omezen a může se na soud obrátit i bez toho, aby prekluzivní lhůta vůbec začala běžet. Nejvyšší soud proto uzavřel, že právní posouzení odvolacího soudu bylo nesprávné, jeho rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
- Nejvyšší soud ČR se usnesením ze dne 27. května 2026, sp. zn. 25 Cdo 3107/2025, zabýval otázkou, zda námitky vad řízení spočívající v nesprávném poučení podle § 118a občanského soudního řádu (OSŘ) mohou založit přípustnost dovolání. V projednávané věci se žalobkyně domáhala náhrady škody představované ušlým ziskem z nemožnosti pronájmu autodromu po dobu jeho opravy, jež byla vyvolána poškozením způsobeným žalovaným. Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že ušlý zisk nebyl prokázán. Odvolací soud však po doplnění dokazování žalobě převážně vyhověl a zdůraznil, že žalobkyně nebyla řádně poučena podle § 118a OSŘ, takže mohla tvrzení i důkazy doplnit až v odvolacím řízení. Žalovaný proto podal dovolání založené zejména na námitce vad řízení spočívajících v nesprávném poučení a nepřípustném doplnění dokazování v odvolacím řízení. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné a zdůraznil, že námitky směřující proti vadám řízení samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají, není-li současně otevřena otázka právního posouzení, na níž napadené rozhodnutí závisí. Současně uvedl, že pouhé „faktické“ seznámení účastníka s právním názorem soudu nenahrazuje řádné poučení podle § 118a odst. 3 OSŘ, které musí zahrnovat výzvu k doplnění tvrzení či důkazů a poučení o následcích jejího nesplnění – pokud takové poučení chybí, může být v odvolacím řízení dokazování doplněno bez porušení pravidel koncentrace řízení.
