1. Kdo vlastně posouvá digitalizaci Česka kupředu?

Je to hlavně soukromý sektor. To není překvapivé, ale i náš kandidát na zákon roku by bez privátní iniciativy nevznikl. Byly to banky a jejich asociace, které s konceptem bankovní identity přišly. Stát digitalizaci příliš nepomáhá. Většího uživatelského rozšíření jsme dosáhli u datových schránek, insolvenčního rejstříku či rejstříku obchodního (a i když je to pradědeček, díky za jeho bezplatnou přístupnost!). S napětím očekáváme, jak si stát poradí s digitalizací celého portfolia služeb (zákon o právu na digitální služby, loňský vítěz). Elektronická identita ale byla nad jeho možnosti. Státem realizovaná řešení jsou buď těžkopádná, nebo mají pro identifikaci jen omezenou využitelnost (e-identita, občanské průkazy s čipy, datové schránky). A digitalizaci naproti nejdou ani soudy, třeba judikaturou v oblasti elektronického podpisu.

2. Pomáhá nám Evropská unie?

Už nám významně pomohla. Jestli něco povede k průlomu do české legislativy v oblasti elektronické kontraktace, tak to bude nařízení eIDas. Jeho článek 25 říká, že „elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu“. Jednou se tenhle článek bude tesat do kamene (digitální variantu tohoto úsloví zatím nemáme…), jelikož zakotvuje zákaz diskriminace elektronického právního jednání. Jako norma nadřazená českým zákonům má potenciál změnit zdejší judikaturu i praxi.

3. Co ještě zbývá digitalizovat?

Je toho spousta. Z nejpalčivějších pohrobků můžeme uvést třeba oblast HR, které zákoník práce klade do cesty hned několik „šrapnelů“ (požadavek na uznávaný elektronický podpis, doručování při elektronickém podepisování). Dalším kandidátem je nemožnost využití videa při AML identifikaci (třeba při otevření bankovního účtu), kterou už zavedli i naši sousedé v Německu a na Slovensku. Bankovní identita či složitý postup tzv. penny transferu představují jediné digitální alternativy identifikaci za fyzické přítomnosti klienta.

4. Kdo bude z bankovní identity nejvíc profitovat?

Těžko nyní předvídat, ale zřejmě stát. Budou to složky státu, které budou při poskytování svých služeb identifikovat své klienty – občany a firmy – za pomoci bankovní identity. Ušetří tím náklady na přepážky či úředníky a třeba – kdo ví? – zbyde více peněz na další digitalizaci…

5. Není bankovní identita či digitalizace samotná riziková?

Jako každá věc mají i bankovní identita a digitalizace svá rizika. Důležité je, nakolik jsme si jich vědomi a můžeme je usměrňovat a řídit. S nástupem digitalizace určitě vzroste význam zabezpečení, v prvé řadě proti kybernetickým útokům. To bude klíčová otázka v nejbližším období a její úspěšné zvládnutí i na mikroúrovni je podmínkou dalšího rozvoje. Je třeba, aby si každý uživatel byl vědom rizik phishingu či klikání na neznámé odkazy. Ani digitalizace však neznamená, že klasicky poskytované služby, ať komerční či státní, nemají své místo na slunci. Když před necelými čtyřmi lety vypadl na několik dní jedné české bance internetbanking, říkalo se, že kamenné pobočky jsou vlastně určitým obranným opatřením pro tyto případy. Když před rokem udeřila pandemie COVID-19, ukázalo se, že tím, co umožnilo řadě firem nadále fungovat, byla digitalizace jejich byznysu i práce zaměstnanců. Některé věci mají i v digitální éře rozhodující přínos ve „fyzické“ podobě, v prvé řadě vzdělávání na všech typech škol a stupňů. A nesmíme zapomenout ani na ty, kteří se této digitální transformace neúčastní, ať z důvodu věku, majetkových poměrů či nedostatku (digitálního) vzdělání.

Článek vyšel dne 19. 3. 2021 v časopisu Právní rádce.