Krátce z mezinárodního zdanění [září 2025]‎

Novinky ve smlouvách zamezujících dvojímu zdanění

• Smlouva mezi Českou republikou a Velkou Británii – připravovaná smlouva, která by měla nahradit původní z roku 1990 podepsanou s bývalým Československem. V září proběhlo zatím druhé kolo jednání. Do dokončení jednání a ratifikačního procesu zůstává prováděna smlouva původní.
• Smlouva mezi Českou republikou a Kamerunem – byla podepsána již v roce 2023 letos v červenci vstoupila v platnost s tím, že její provádění započne pro zdaňovací období započatá od 1. ledna 2026.
• Smlouva mezi Českou republikou a Keňou – k podpisu smlouvy došlo 23. září 2025 a byla postoupena k dalšímu ratifikačnímu procesu na úrovni obou smluvních státu.
• Smlouva mezi Českou republikou a Maltou – k podpisu smlouvy došlo rovněž 23. září 2025, jakmile bude na obou stranách smluvních států dokončen ratifikační proces, bude nahrazena stávající a nyní prováděná smlouva z roku 1996.

Francie: Ústavní soud shledal daň z digitální služeb slučitelnou s ústavním pořádkem

Francouzský ústavní soud uzavřel, že daň z digitálních transakcí je slučitelná s francouzským ústavním pořádkem.

Tato daň se vztahuje na společnosti (ať už s daňovou rezidencí ve Francii, či v zahraničí) s celosvětovým konsolidovaným obratem přes 750 milionů eur a obratem ve Francii přesahujícím 25 milionů eur. Základem daně podléhajícím sazbě 3 % je obrat realizovaný ze zdrojů ve Francii z vybraných digitálních služeb.

Soud konstatoval, že rozsah daně je odůvodněn objektivním cílem zdaňovat digitální služby, jejichž hodnota vychází z aktivity uživatelů. Zákon stanoví objektivní prahové hodnoty, které zajišťují, že daň dopadá na podniky s významnou digitální přítomností ve Francii i ve světě. Určení daňové povinnosti podle podílu uživatelů ve Francii odpovídá účelu daně, i když část hodnoty služby vzniká mimo Francii. Tříprocentní sazbu daně soud nepovažoval za nepřiměřenou a její neprogresivní povaha není v rozporu s ústavními principy, jelikož je založena na obratu, nikoli na zisku.

Belgie: Směrnice o společném systému zdanění úroků a licenčních poplatků nevyžaduje naplnění požadavku o skutečném vlastnictví příjmů, tak jak jej definuje směrnice

Belgický prvoinstanční soud rozhodl, že ve sporu o přiznání lokálního osvobození od srážkové daně u úroků vyplácených belgickou společností lucemburské joint-venture společnosti není nutné naplnění kritéria „skutečného vlastníka“,  jelikož se bude dle jeho názoru postupovat podle lokální implementace směrnice Rady 2003/49/ES ze dne 3. června 2003 o společném systému zdanění úroků a licenčních poplatků mezi přidruženými společnostmi z různých členských států („směrnice“) do zákona o daních z příjmů, která tento termín/požadavek lokálně nezahrnuje.

Belgická implementace s pojmem „skutečný vlastník“ nepracuje a používá pouze pojem „vlastník“. Soud proto vyložil lokální právní úpravu striktně a rozhodl, že rozhodující je právní titul / vlastnictví platby, nikoliv ekonomické vlastnictví.

Dále se soud zabýval otázkou, zda posuzovaná transakce nepředstavovala zneužití práva (ve světle lokálních pravidel proti zneužívajícím pravidlům). Soud uzavřel, že belgická daňová správa nepředložila relevantní důkazy svědčící o naplnění subjektivního prvku zneužití práva. Konstatoval také, že lucemburský příjemce úrokové výnosy v Lucembursku zdaňoval, vykonával relevantní ekonomickou činnost a měl přiměřenou ekonomickou podstatu. Z výše uvedeného by se dalo dovodit, že pravidlo/požadavek skutečného vlastnictví soud nevidí jako pravidlo proti zneužití, ale spíše pravidlo k alokaci práva na zdanění daného příjmu. Bude zajímavé sledovat, jak se s tímto výkladem vypořádají soudy vyšší instance.