Právo Legal News [červen 2023]: Nejvyšší soud řešil otázku zdánlivosti právního jednání
Je možné dát dvě výpovědi po sobě nebo dvakrát zrušit pracovní poměr? Podle Nejvyššího soudu ano, a podání druhého z důvodu nejistoty o platnosti prvého vylučuje vážně projevenou vůli zaměstnavatele. Více informací o tomto rozsudku a další zajímavé judikáty najdete v aktuálních Legal News.
- Nároky zaměstnance při kolizi neplatného zrušení pracovního poměru a ztráty zdravotní způsobilosti pro pracovní úraz se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení sp. zn. 21 Cdo 1410/2022. Nejvyšší soud řešil situaci, kdy zaměstnanci nebyla zaměstnavatelem přidělována práce poté, co po jednostranném skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele oznámil zaměstnanec trvání na dalším zaměstnávání, a to z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti pro pracovní úraz. Dovodil, že v takovém případě je nutné posoudit rovněž to, zda zaměstnanci požadované plnění nenáleží z jiného právního důvodu než pro neplatné skončení pracovního poměru, konkrétně z důvodu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
- Ve svém rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2615/2022 řešil Nejvyšší soud mimo jiné otázku, kdy se jedná o zdánlivé právní jednání pro nedostatek vážnosti vůle. S odkazem na ustálenou judikaturní praxi konstatoval, že přistupuje-li zaměstnavatel k zrušení pracovního poměru se zaměstnancem ve zkušební době opakovaně např. z toho důvodu, že se (nesprávně) domnívá, že odmítnutím převzetí předchozího zrušení pracovního poměru zaměstnancem nenastaly účinky jeho doručení, neznamená to, že toto rozvázání pracovního poměru nemínil vážně a že vážnou vůli k zrušení pracovního poměru ve zkušební době projevil až v následném (opakovaném) právním jednání. Chce-li pak zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního jednání o rozvázání pracovního poměru, musí podat žalobu o určení jeho neplatnosti nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Pokud se tak nestane, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu (jednání), i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru.
- Ze starších usnesení vám přinášíme shrnutí rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2989/2022. Nejvyšší soud se v něm zabýval podmínkami práva domáhat se obnovení jednání o smlouvě, případně změny smluvního závazku rozhodnutím soudu (§ 1765 odst. 1 a § 1766 odst. 1 občanského zákoníku). Takovou podmínkou je mimo jiné skutečnost, že nepoměr v právech a povinnostech smluvních stran byl zapříčiněn podstatnou, smluvními stranami nepředvídatelnou a neovlivnitelnou změnou okolností vyvolanou vnějšími (na smluvních stranách nezávislými) faktory. Jako příklady uvedl působení přírodních sil, vliv nemoci, zdravotního poškození či úmrtí, selhání techniky nebo škodní události způsobené třetí osobou anebo změnu legislativy, společenských či politických poměrů, případně obecných poměrů hospodářských a ekonomických (výrazné zvýšení míry inflace, narušení dodavatelsko-odběratelských vztahů apod.). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud konstatoval, že vypracování znaleckého posudku, jímž je hodnota smluvně vypořádávaných práv a povinností (v důsledku nových informací) stanovena odchylně od údajů, jež při uzavírání smlouvy měli k dispozici kontrahenti, ovšem samo o sobě zjevně nepředstavuje onu podstatnou změnu okolností vyvolanou vnějšími faktory.
- Otázkou, zda bylo právo na zaplacení směnky uplatněno způsobem, který nepožívá právní ochrany dle § 8 občanského zákoníku, tedy zda tím došlo ke zjevnému zneužití práva, se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení sp. zn. 29 Cdo 3639/2022. Konstatoval, že pokud se žalobce, který nebyl ve své volbě (smluvně či jinak) omezen, rozhodl, že využije (poté, kdy se společnost dostala do prodlení se splácením úvěru) k (náhradnímu) uspokojení pohledávky za společností jen blankosměnku (a nikoli též bankovní záruku, jejíž platnost posléze zanikla uplynutím doby), nelze tuto okolnost (bez dalšího) hodnotit jako zneužití práva, natož jako zjevné zneužití práva. Opačný závěr by totiž vedl k nepřijatelnému výsledku, podle něhož by byl (opatrný a svých práv dbalý) věřitel, který zajistil svou pohledávku za dlužníkem více způsoby, ve stejném (ne-li horším) postavení než věřitel, jenž se spokojil (jen) s jedním „zajištěním“.
- Otázku, zda se požadavek písemné formy v ustanovení § 444 obchodního zákoníku upravujícího možnost odchylného ujednání okamžiku nabytí vlastnického práva kupujícím vztahuje i na specifikaci předmětu koupě z hlediska jeho odlišitelnosti od jiného zboží, řeší Nejvyšší soud ve svém starším rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3114/2021. Nejvyšší soud konstatoval, že samotná dikce ustanovení pojí požadavek písemné formy jen se samotným odchylným ujednáním o okamžiku nabytí vlastnického práva kupujícím, a nikoliv též s dostatečným označením převáděného zboží v době přechodu vlastnického práva. Byl-li proto ve zde souzené věci okamžik převodu vázán na moment složení věci (zboží, materiálu) na staveništi objednatele a takové ujednání bylo učiněno v písemné formě, bylo požadavkům § 444 obchodního zákoníku učiněno zadost.
- Ve svém usnesení sp. zn. 21 Cdo 3503/2022 řešil Nejvyšší soud situaci, kdy se žalobce podanou určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř. domáhal určení, že dne 1. 5. 2005 byla „právně platně“ uzavřena pracovní smlouva mezi žalovanou jako zaměstnavatelkou žalobce a žalobcem jako zaměstnancem žalované. Protože podání této žaloby není omezeno žádnou lhůtou, Nejvyšší soud konstatoval, že ji žalobce mohl podat u soudu kdykoli za předpokladu, že měl na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Závěr odvolacího soudu, že uplatnění práva žalobce na určení „existence pracovního poměru“ je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (jen) z toho důvodu, že k němu žalobce přistoupil až po uplynutí 14 let od vzniku pracovního poměru, proto Nejvyšší soud vyhodnotil jako nesprávný.
