Právo 

Legal News [květen 2023]: Propuštění úředníka pro nedodržení zákonné lhůty

Nejvyšší soud dovolil, že úředník může být propuštěn na základě výpovědi, pokud nevydá ústavní rozhodnutí bez zbytečného odkladu, jak mu ukládá zákon. Podrobnosti o tomto rozsudku najdete spolu s dalšími aktuálními judikáty v našich květnových Legal News.

  • V usnesení sp. zn. 23 Cdo 1594/2021 řeší Nejvyšší soud počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na poskytnutí náhrady škody spočívající ve vzniku dluhu. Šlo o situaci, kdy se skutečná škoda odvíjí od povinnosti poškozeného poskytnout třetí osobě plnění v důsledku škodního jednání škůdce. Dle starého občanského zákoníku vznikala škoda až okamžikem, kdy bylo plnění skutečně poskytnuto a majetkový stav poškozeného se tím snížil. Současné pojetí občanského zákoníku ovšem výslovně hovoří o tom, že škoda může spočívat též v dluhu. Podmínka vzniku povinnosti nahradit škodu pak může nastat již tím, že jmění poškozeného je zatíženo dluhem, a to bez ohledu na to, jak a zda bude dluh splněn. Nejvyšší soud konstatoval, že okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na náhradu škody obecně zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. Pokud však skutečná škoda spočívá ve vzniku dluhu a poškozený zvolí proti škůdci právo, aby mu škůdce poskytl náhradu, je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty takového práva určující vědomost poškozeného o osobě škůdce a o vzniku dluhu, nikoli případné splnění dluhu či jeho splatnost.
  • Ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3330/2021 řešil Nejvyšší soud v rámci sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru otázku, zda se zaměstnanec – úředník územního samosprávného celku vykonávající činnosti správního orgánu – dopustí porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, pokud nevydá správní rozhodnutí ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“, resp. ani v podpůrné lhůtě 30 dní. Nejvyšší soud konstatoval, že pokud by takovému zaměstnanci s ohledem na okolnosti nic nebránilo vydat rozhodnutí bezodkladně nebo v jiné přiměřené lhůtě kratší 30 dní a on by toto rozhodnutí nevydal, jednalo by se z jeho strany o zaviněné nedodržení lhůty. K jinému závěru nelze dojít ani v případě, že zároveň nastaly náhlé nepředvídatelné zdravotní důvody, které zaměstnanci bránily v dodržení lhůty, když předmětné rozhodnutí mohl vydat dřív, tj. než tyto zdravotní důvody vznikly.
  • Dále přinášíme shrnutí staršího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1744/2022. V rámci řízení se jednatel vymazaný z obchodního rejstříku domáhal výmazu zápisu důvodů, pro něž měl být valnou hromadou společnosti odvolán z funkce jednatele společnosti a které byly uvedeny v obchodním rejstříku v rubrice „ostatní skutečnosti“. Nejvyšší soud dospěl za použití argumentu „a maiori ad minus“ (od většího k menšímu) k závěru, že je-li taková osoba oprávněna domáhat se změny zápisu v případě svého výmazu z obchodního rejstříku, musí jí též svědčit oprávnění domáhat se změny (výmazu) zápisu důvodů, pro něž byla z obchodního rejstříku vymazána, resp. v případě odvolání z funkce jednatele valnou hromadou i důvodů, pro které měla být odvolána.
  • V usnesení sp. zn. 25 Cdo 446/2022 potvrdil Nejvyšší soud svoji dosavadní rozhodovací praxi ohledně promlčení nároku na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (dle starého občanského zákoníku). Připomněl, že v občanskoprávních vztazích se některé nároky, které mají charakter opětujícího se plnění, promlčují jako celek, nikoliv jen jednotlivá pravidelná plnění. To platí například právě u řešeného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě, poskytovaného ve formě peněžitého důchod.
  • Otázkou, za jakých podmínek může zaměstnavatel rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí pro nadbytečnost, se Nejvyšší soud zabýval ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3524/2022. Nejvyšší soud v souladu s dosavadní rozhodovací praxí potvrdil, že nadbytečnost je dána i v případě, že činnosti odpovídající zrušené pozici budou u zaměstnavatele nadále vykonávány v rámci nově zřízené pozice, do které budou zároveň převedeny činnosti z dalších dvou zrušených pozic, a to externím dodavatelem. Rozhodující tedy není přetrvávající potřeba těchto činností u zaměstnavatele, ale skutečnost, že podstatou přijaté organizační změny bylo, aby dané činnosti vykonávala jedna osoba místo tří zaměstnanců, tedy snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce.
  • Ze starších rozhodnutí přinášíme shrnutí několika nálezů Ústavního soudu. Dle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/22 není povinnost peněžních ústavů k bezplatnému zřízení a vedení chráněného účtu (dle § 304c odst. 1 věty třetí OSŘ) protiústavním omezením práva podnikat zaručeného v čl. 26 odst. 1 Listiny ani překročením mezí plynoucích z čl. 4 odst. 4 a čl. 26 odst. 2 Listiny. Důvodem je skutečnost, že tato povinnost nezasahuje do samotného jádra práva podnikat, sleduje legitimní cíl a k dosažení tohoto cíle zvolila rozumné, a nikoliv svévolné prostředky. Ústavní soud konstatoval, že pokud zákonodárce upřednostní ochranu povinných na úkor peněžních ústavů a jejich – převážně majetkových – zájmů, nelze považovat sledované omezení jejich podnikatelské činnosti za nelegitimní.
Legal News dReport zpravodaj

Nadcházející akce

Semináře, webcasty, pracovní snídaně a další akce pořádané společností Deloitte.

    Zobrazit vícearrow-right