Právo
Legal News [leden 2023]: Notifikační povinnost postupitele podle nového občanského zákoníku?
Oznamovací povinností v kontextu postupování pohledávky se zabýval Nejvyšší soud. Občanský zákoník sice neobsahuje výslovný příkaz postupitele oznámit postoupení pohledávky dlužníkovi, přesto notifikační povinnost v praxi existuje. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vyplývá z principu ochrany dlužníka. Odůvodnění a další podrobnosti o tomto rozsudku najdete spolu s dalšími aktuálními judikáty v našich lednových Legal News.
- Notifikační povinností postupitele se Nejvyšší soud zabýval ve svém nedávném rozsudku sp. zn. 20 Cdo 1911/2022. Konkrétně šlo o otázku, zda je i za účinnosti nového občanského zákoníku tato povinnost vyžadována. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že bez ohledu na skutečnost, že § 1882 odst. 1 občanského zákoníku neobsahuje výslovný příkaz postupitele oznámit postoupení pohledávky dlužníkovi, vyplývá tato povinnost z principu ochrany dlužníka, jehož souhlas s postoupením není vyžadován. Dle ustálené judikatury k § 526 odst. 1 předchozího občanského zákoníku nebyl dlužník do oznámení postoupení pohledávky povinen plnit postupníkovi a postupník nebyl oprávněn postoupenou pohledávku po dlužníkovi v této době požadovat ani vymáhat soudní cestou. Příslušné ustanovení nového občanského zákoníku se co do znění zásadně nezměnilo a jeho význam zůstal nedotčen. Nejvyšší soud tak dovodil, že dosavadní judikatura je aplikovatelná i za účinnosti nové právní úpravy. Notifikační povinnost je tudíž i nadále dána.
- Právu společníka na informace, resp. možnosti společníka domáhat se v případě odmítnutí poskytnutí informací soudní cestou, se Nejvyšší soud věnoval v rozsudku se sp. zn. 27 Cdo 1385/2022. Konkrétně řešil, zda se měsíční prekluzivní lhůta stanovená v § 156 odst. 2 zákona o obchodních korporacích uplatní na odmítnutí z jakéhokoli důvodu, nebo pouze při odmítnutí z důvodů uvedených v odst. 1 tohoto ustanovení (tj. z důvodu, že jde o utajované informace nebo o informace veřejně dostupné). V projednávaném případě došlo k odmítnutí s odůvodněním, že požadované informace jednatel žalované společnosti nemá k dispozici. Žalobkyně tak rozporovala zánik práva domáhat se řešení sporu o poskytnutí informací u soudu z důvodu prekluze. S ohledem na smysl a účel dané lhůty zejména pro stabilitu vnitřních poměrů ve společnosti však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že prekluzivní lhůta dopadá nejen na případy uvedené v § 156 odst. 1 z. o. k., nýbrž na všechny případy, v nichž společnost z jakéhokoli důvodu (popř. bez uvedení důvodu) odmítla poskytnout společníkovi požadované informace (doklady).
- Neplatností dohody o narovnání v situaci, kdy nebyla uzavřena stranou, která je oprávněna či povinna takovou dohodu uzavřít, se Nejvyšší soud zabývá v rozsudku se sp. zn. 27 Cdo 305/2022. Dle ustálené rozhodovací praxe je narovnání dohoda účastníků závazkového vztahu, kterou odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Podmínkou platnosti dohody není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody. Narovnáním tedy nemusí vždy dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků. Nejvyšší soud proto uzavřel, že platnost dohody o narovnání neovlivňuje fakt, že se strany pouze domnívají, že jsou ze sporných či pochybných práv oprávněny nebo zavázány, přičemž ve skutečnosti tomu tak není z důvodu, že jedna nebo obě strany nejsou účastníky narovnávaného právního vztahu.
- Nakonec vaší pozornosti doporučujeme rozsudek se sp. zn. 23 Cdo 1311/2022, ve kterém Nejvyšší soud řešil otázku, zda má prodávající poté, co kupující z důvodu vad odstoupil od kupní smlouvy, právo na náhradu za užívání věci kupujícím, a to v případě, že plnění stran proběhlo přibližně současně. Pro vyřešení této otázky bylo předně klíčové, zda se má § 3002 odst. 2 občanského zákoníku aplikovat i na zrušené smlouvy, nebo pouze na výslovně uvedené neplatné smlouvy. Nejvyšší soud dovodil, že toto ustanovení je třeba aplikovat i na případy smluv zrušených na základě zákonného ustanovení (tedy např. jako v řešené věci zrušení smlouvy na základě odstoupení jedné ze stran ze zákonného důvodu), ačkoli samotné ustanovení výslovně tyto případy aplikace nepředpokládá. Uvedený závěr vychází z naplnění předpokladů pro analogii legis. Aby však náhrada za užívání prodávajícímu náležela, musí být splněna ještě jedna podmínka, a to, že nedošlo k současnému plnění stran z předmětné (zrušené) smlouvy (tj. úhrada kupní ceny a předání věci nenastala alespoň přibližně současně). Vzhledem k tomu, že v daném případě tato podmínka nebyla splněna (strany plnily současně), § 3002 odst. 2 občanského zákoníku se pro daný případ nakonec neuplatní.
