Zavedení komunitní energetiky jako zákon roku 2023!
Ve čtvrtek 25. dubna proběhlo slavnostní vyhlášení 15. ročníku Zákona roku. Podle poroty měl nejpozitivnější dopad na podnikatelské prostředí zákon o zavedení komunitní energetiky.
Legal News [leden 2024]: Kdy začíná běžet subjektivní lhůta pro výpověď
Dvouměsíční subjektivní prekluzivní lhůta pro dání výpovědi zaměstnanci začíná běžet v okamžiku, kdy se zaměstnavatel dozví o důvodu, pro který je možno dát zaměstnanci výpověď, což NS judikoval v souvislosti se známou kauzou bývalého zaměstnance. Dva judikáty aktuálních Legal News se potom věnují také korporátnímu právu – konkrétně péči řádného hospodáře. Další rozsudek NS potom řeší zajímavou otázku úplnosti nabídky využití předkupního práva v případě, kdy chybí označení koupěchtivého, a poslední judikát se věnuje bezdůvodnému vzájemnému obohacení s ohledem na prvek vzájemnosti.
- Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1617/2023 již po několikáté zabýval pracovněprávní kauzou zaměstnance, který zfalšoval pracovní docházku (v délce 16 minut) a v pracovní době šel na poštu poslat funkcionáři ze struktur města vězeňské pyžamo s nalepovacím číslem. Tentokrát řešil otázku, kdy a prostřednictvím koho se zaměstnavatel dozví o důvodu, pro který je možné dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, což je klíčové pro zachování subjektivní dvouměsíční prekluzivní lhůty pro dání výpovědi. S ohledem na ustálenou rozhodovací praxi v této otázce soud potvrdil, že zaměstnavatel se o porušení pracovní povinnosti, na jehož základě je dána výpověď, dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec, který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní povinnosti, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru.
- Nejnovější judikatura Nejvyššího soudu přináší dvě nová rozhodnutí z oblasti korporátního práva, v nichž potvrzuje své dosavadní judikatorní závěry. Oba judikáty se určitým způsobem dotýkají péče řádného hospodáře, každý však z jiného úhlu pohledu. První rozsudek sp. zn. 27 Cdo 287/2023 se zabývá důsledky delegace působnosti člena voleného orgánu na jinou osobu a nutností její kontroly. Rozsudek sp. zn. 27 Cdo 1264/2023 řeší ručení člena voleného orgánu za závazky společnosti a možnost se z něj vyvázat.
- V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2399/2023 řešil Nejvyšší soud otázku, zda se nabídka na využití předkupního práva, v níž chybí označení koupěchtivého, stane úplnou, může-li se předkupník o této osobě dozvědět z veřejného seznamu (v tomto případě z katastru nemovitostí). S odkazem na ustálenou rozhodovací praxi a literaturu Nejvyšší soud konstatoval, že smyslem zákonné úpravy § 2148 odst. 1 občanského zákoníku je dosáhnout toho, aby v případě řádného postupu spočívajícího v nabídce předkupníkovi bylo v relativně krátké zákonné lhůtě na tuto nabídku reagováno zaplacením kupní ceny ze strany předkupníka. V případě, že se tak nestane, předkupní právo zaniká. Rovněž bylo dovozeno, že pokud nebyla učiněna původní nabídka oprávněnému z předkupního práva způsobem řádným (mj. i včetně uvedení osoby koupěchtivého), běží lhůta k zaplacení kupní ceny ode dne, kdy se oprávněný jiným způsobem dověděl o obsahu kupní smlouvy s osobou třetí, ledaže by se předkupník s neúplnou nabídkou spokojil. V souzeném případě nabídka předkupního práva neobsahovala identifikaci žalovaných jakožto koupěchtivých. Z okolností řešené věci ani nevyplynulo, že by se žalobce jako předkupník s takovou nabídkou spokojil. Nižší soudy však učinily závěr, že se původně neúplná nabídka stala úplnou, a to nejpozději vkladem vlastnického práva koupěchtivých ke kupovanému spoluvlastnickému podílu do katastru nemovitostí. Z katastru nemovitostí totiž dle argumentace soudů žalobce mohl osoby koupěchtivých zjistit. S okamžikem vkladu pak vázaly počátek plynutí zákonné lhůty k zaplacení kupní ceny předkupníkem. S tímto závěrem ale dovolací soud nesouhlasí, přičemž argumentuje nedostatečným odůvodněním tohoto závěru a jeho nepřezkoumatelností. Rovněž dodává, že pokud by argumentem měla být první věta z § 980 odst. 1 občanského zákoníku, podle které „je-li do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho neznalost zapsaného údaje“, pak ani s takovým eventuálním závěrem dovolací soud nesouhlasí. Důsledkem všeobecné přístupnosti údajů zapsaných ve veřejném seznamu je to, že každý má objektivní možnost se s nimi seznámit (resp. ověřit si aktuálně zapsaný stav). Pokud tak neučiní nebo pokud ignoruje zapsané údaje, pak mu zejména nesvědčí domněnka dobré víry. O takový případ však v dané věci nešlo. Žalobce totiž nejednal aktivním jednáním ve vztahu k věci zapsané ve veřejném seznamu, ale očekával splnění zákonné povinnosti povinným z předkupního práva. Úprava § 980 odst. 1 věty první občanského zákoníku zcela nepochybně nemá nahrazovat porušení právních povinností formulovaných občanským zákoníkem, a to způsobem, který by důsledky porušení přenášel právě na tu stranu, která se žádného porušení povinností nedopustila.
- Otázkou uplatnitelnosti režimu § 2993 občanského zákoníku pro vypořádání nároků z bezdůvodného obohacení, které vůči sobě účastníci řízení mají, a to s ohledem na prvek vzájemnosti, řešil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3609/2022. V případech, kdy si obě smluvní strany po skončení smlouvy nadále poskytují smlouvou sjednaná vzájemná plnění, je pro přičitatelnost plnění k závazku z příjemcova objektivizovaného hlediska významné i to, že každá ze smluvních stran ukončené smlouvy byla jak poskytovatelem plnění, tak jeho příjemcem. Nejvyšší soud konstatoval, že jestliže si obě smluvní strany po skončení smlouvy nadále poskytují smlouvou sjednaná vzájemná plnění, přičemž alespoň jedna z nich takové plnění přijímá (posuzováno z jejího objektivizovaného pohledu) jako plnění ze smlouvy, uplatní se úprava obsažená v § 2993 o. z. bez zřetele k tomu, že druhá smluvní strana vzájemné plnění přijímala, ačkoli věděla, že o plnění podle smlouvy již nemůže jít (že smlouva již skončila), a k tomu, zda námitku vzájemnosti plnění posléze uplatní právě tato druhá smluvní strana. Dodal, že tam, kde si strany mají navzájem vracet peněžitá plnění nebo peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 o. z., přizná soud žalobci (poté, co žalovaný uplatní vzájemnost plnění podle § 2993 o. z.) pouze nárok na vrácení částky, o kterou peněžité plnění poskytnuté žalobcem žalovanému (peněžitá náhrada) přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté žalovaným žalobci. Pro takový postup soudu (vzájemné zúčtování) se nevyžaduje (nepředpokládá) projev žalovaného směřující k „započtení“ vzájemné pohledávky. Vzhledem k tomu, že takové vzájemné zúčtování není započtením, nepřekáží mu (dle ustálené rozhodovací praxe) ani úprava omezující započtení některých pohledávek v průběhu insolvenčního řízení.
