Nejvyšší soud řešil situaci, kdy osoba nebyla účastníkem správního řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Vzhledem k zásahu tohoto rozhodnutí do jejích subjektivních práv jí však bylo postavení účastníka řízení přiznáno v posléze vedeném řízení o správní žalobě. V tomto soudním řízení bylo rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno. Otázkou je, zda má taková osoba aktivní věcnou legitimaci k náhradě nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Nejvyšší soud na tuto otázku odpověděl ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1339/2022 kladně.

(Ne)platností výpovědi pro nesplňování požadavků pro výkon sjednané práce spočívající v dosažení určitého stupně fyzické zdatnosti se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 209/2021. Dle ustálené judikatury zaměstnanec ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce nesplňuje požadavky pro řádný výkon práce jen tehdy, je-li dána absence kvality požadovaných skutečností po delší dobu. Pokud tedy zaměstnanec nedosahuje určitého stupně fyzické zdatnosti (nevykoná úspěšně zkoušky fyzické zdatnosti) z důvodu dočasné zdravotní indispozice, nelze dovozovat, že tento zaměstnanec stanovený požadavek pro řádný výkon práce nesplňuje, a z tohoto důvodu mu dát platnou výpověď. Nejvyšší soud dovodil, že v těchto případech je podstatné, zda je absence požadované fyzické zdatnosti dlouhodobá, což při zdravotních potížích přechodného charakteru není naplněno.

Upozorňujeme také na usnesení sp. zn. 27 Cdo 2805/2021, které se zabývá sistací práva akcionáře dovolat se neplatnosti usnesení valné hromady za situace, kdy je akcionář v prodlení se splněním povinnosti předložit listinné akcie na majitele k vyznačení nezbytných údajů nebo k výměně za nové akcie na jméno. K omezení/pozastavení tohoto práva dojde bez ohledu na to, zda (popřípadě jak) byl obsazen statutární orgán společnosti (akcionář tvrdil, že funkce jsou zastávány neoprávněně), jíž měl akcionář do 30. 6. 2014 předložit akcie k vyznačení nezbytných údajů nebo k výměně za nové akcie na jméno a sdělit údaje potřebné pro zápis do seznamu akcionářů. Je tomu tak proto, že při proporčním poměřování vhodnosti, potřebnosti a míry zásahu do práv akcionáře převažuje nad ochranou akcionáře (veřejný) zájem na tom, aby akcionáři „vystoupili z anonymity“.

Z práva nemovitostí

Otázkou, zda je k oprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání nutné prokázat skutkové naplnění výpovědního důvodu současně s výpovědí, se zabýval Nejvyšší soud ve svém starším rozsudku sp. zn. 26 Cdo 3329/2021. Dospěl k závěru, že ve výpovědi je sice nutné výpovědní důvod náležitě skutkově konkretizovat, zákon však nestanovuje (a ani to ze smyslu a účelu příslušných ustanovení nevyplývá) prokazovat naplnění výpovědního důvodu současně s výpovědí. Nutnost prokazovat naplnění výpovědního důvodu nastává až ve chvíli, kdy mezi stranami vznikne spor o platnost výpovědi.

Smlouva o smlouvě budoucí kupní týkající se převodu nemovité věci nemusí mít písemnou formu. Dovodil to Nejvyšší soud ve svém rozsudku 33 Cdo 72/2021. Jako jeden z argumentů uvedl, že zákon písemnou formu neukládá, a tudíž její absenci nelze sankcionovat absolutní neplatností. Předmětem smlouvy o smlouvě budoucí kupní není bezprostřední závazek ke konkrétnímu věcněprávnímu plnění (zřízení nebo převodu věcného práva k nemovité věci či k jeho změně či zrušení), nýbrž jejím obsahem je „pouze“ závazek uzavřít v dohodnuté době hlavní (realizační) smlouvu, která bude podkladem k plnění, o něž účastníkům této přípravné smlouvy jde. Podle nynější právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí (na rozdíl od úpravy starého občanského zákoníku) soud již nenahrazuje pouze projev vůle povinného, nýbrž určuje obsah smlouvy. I proto nemusí být smlouva o smlouvě budoucí kupní týkající se nemovitosti uzavřena písemně, neboť přípravná smlouva nemusí obsahovat podstatné náležitosti budoucí kupní smlouvy, nýbrž její obsah má být určen „alespoň obecným způsobem“. Otázka zachycené vůle účastníků smlouvy o smlouvě budoucí se tím přesouvá do oblasti procesního práva (dokazování) v občanském soudním řízení, kdy absence písemné formy může straně sporu ztížit její pozici.

Otázkou, pod jaké ustanovení občanského zákoníku o náhradě újmy podřadit případ poškození sousední nemovitosti bouracími stavebními pracemi za pomoci bagru, se Nejvyšší soud zabýval ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3704/2021. Dospěl k závěru, že i když provoz bagru může vykazovat znaky provozní činnosti a provozu dopravního prostředku, a tudíž by do úvahy přicházela aplikace odpovědnosti za újmu dle § 2924 o. z., neznamená to vyloučení možnosti aplikovat ustanovení § 2926 o. z., a to za předpokladu, že jsou naplněny všechny znaky v něm uvedené. Náhrada újmy dle tohoto ustanovení náleží v případě škody způsobené na nemovité věci prováděním nebo zajišťováním prací (i jednorázových). Rozlišení je důležité zejména s ohledem na možnost liberace, která v případě ustanovení § 2926 není dána.

Smluvní právo třikrát jinak

• Vaší pozornosti by neměl uniknout nález Ústavního soudu I. ÚS 2337/21, který se zabývá výkladem smlouvy o půjčce a charakteru ujednání o smluvní pokutě v souvislosti s úplatností, resp. bezúplatností smlouvy (kdy smluvní pokuta připomínala spíše úrok). Ústavní soud konstatoval, že při výkladu smlouvy o půjčce za účelem posouzení, zda se jedná o smlouvu úplatnou, či bezúplatnou, a zda na ni tudíž dopadají ochranná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, či nikoli, je třeba zohlednit veškeré pro věc relevantní skutečnosti, a nikoli vycházet pouze z jejího jazykového výkladu, který je však v rozporu s jejím výkladem teleologickým, průběhem předsmluvních jednání a nastavením smluvních ujednání všech smluv, které stěžovatelé s předmětnými společnostmi uzavřeli, jako celku.
• Otázkou, zda lze outsourcing plateb za dodávky zboží ve formě faktoringové smlouvy podřadit pod běžnou obchodní či provozní činnost podniku, popřípadě udržování a správu majetku, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3622/2020. Vyřešení této otázky má vliv na posouzení platnosti příslušných právních jednání povinného za situace generálního inhibitoria v rámci exekučního řízení. I když Nejvyšší soud nepřináší jednoznačný závěr, konstatoval, že nelze bez dalšího zkoumání dovozovat, že u faktoringové smlouvy tomu tak nemůže být (jak to učinil odvolací soud). Pro jednoznačnou odpověď je nutné zkoumat konkrétní podmínky a charakter podnikatelské činnosti dlužníka/postupitele a obsah uzavřené faktoringové smlouvy.

• Shrnujeme také rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1985/2021, v rámci kterého vyvstala otázka, zda je pactum de contrahendo smlouvou o službách (ve smyslu nařízení Brusel I bis), pokud předpokládá uzavření smlouvy o službách, nebo je nutné ji takto označit vzhledem k zamýšlenému výsledku celého právního vztahu. Zodpovězení této otázky je klíčové pro stanovení příslušnosti soudu dle výše zmíněného nařízení. Vzhledem k tomu, že se Soudní dvůr Evropské unie touto otázkou dosud nezabýval, považoval Nejvyšší soud za nezbytné řízení přerušit a požádat ho o zodpovědění této předběžné otázky.