Zavedení komunitní energetiky jako zákon roku 2023!
Ve čtvrtek 25. dubna proběhlo slavnostní vyhlášení 15. ročníku Zákona roku. Podle poroty měl nejpozitivnější dopad na podnikatelské prostředí zákon o zavedení komunitní energetiky.
Legal News [říjen 2023]: Uplatnění ochranné lhůty v době těhotenství
Následující řádky aktuálních Legal News se zabývají mimo jiné dvěma rozhodnutími NS, která jsou spojena s výpovědí z pracovního poměru. V otázce nesení důkazního břemene u existence těhotenství zaměstnankyně Nejvyšší soud rozhodl, že jej nese zaměstnankyně v době doručení výpovědi i před jejím doručením. V případě sporu o počátek běhu subjektivní lhůty pro výpověď z důvodu porušení povinnosti se potom NS usnesl, že počátek promlčecí lhůty se vztahuje ke skutečnostem, jejichž prostřednictvím poté zaměstnavatel ve výpovědi vymezuje výpovědní důvod, nikoliv k momentu podezření porušení povinnosti.
- Ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1957/2022 se Nejvyšší soud zabývá důkazním břemenem ohledně existence těhotenství zaměstnankyně při výpovědi z pracovního poměru z hlediska uplatnění ochranné doby (tedy zákazu výpovědi). Konkrétně Nejvyšší soud řešil otázku, zda v případě, že zaměstnankyně prokáže, že byla krátce před doručením výpovědi těhotná, unesla i své důkazní břemeno o těhotenství v době doručení výpovědi, a zda pokud zaměstnavatel tvrdí, že k ukončení těhotenství došlo ještě před doručením výpovědi a zaměstnankyně tak nebyla v ochranné době, nese ohledně tohoto svého tvrzení důkazní břemeno. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k takovému přesunu důkazního břemene v daném případě nedochází. Těhotenství zaměstnankyně v době krátce před doručením výpovědi není rozhodnou skutečností z hlediska právní normy upravující zákaz výpovědi. Takovou skutečností je těhotenství v době doručení výpovědi. Tuto skutečnost je pak povinna tvrdit a prokázat zaměstnankyně, nikoli zaměstnavatel. Navíc, pokud by k určitému přesunu důkazního břemene mělo dojít, musel by ho stanovovat samotný zákon.
- Otázce zákonné lhůty k podání žaloby v případě nepřijetí rozhodnutí spoluvlastníků o významné záležitosti týkající se společné věci se Nejvyšší soud věnoval ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3689/2022. Nejvyšší soud předně konstatoval, že v případě, že spoluvlastníci nedosáhnou potřebné dvoutřetinové většiny pro přijetí rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zakládá § 1129 odst. 1 občanského zákoníku oprávnění spoluvlastníka obrátit se s žalobou na soud ohledně rozhodnutí v této záležitosti. Jde o konstitutivní rozhodnutí, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení. Samotné nedosažení potřebné většiny je dostačující pro podání žaloby, splnění žádného dalšího předpokladu není nutné. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že vzhledem k zákonné konstrukci zakotvení lhůt pro podání žaloby v jednotlivých konkrétních případech vázaných buď na přijetí závažného rozhodnutí, nebo na rozhodnutí přijaté v neodkladné záležitosti, které váže opomenutého spoluvlastníka, není podání žaloby v případě nepřijetí rozhodnutí rovnodílných spoluvlastníků o významné záležitosti týkající se společné věci ve smyslu § 1129 odst. 1 o. z. podmíněno žádnou lhůtou.
- Otázkou, od jakého okamžiku počíná běžet subjektivní lhůta, v níž může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru pro porušení povinnosti, se Nejvyšší soud zabývá ve svém usnesení sp. zn. 21 Cdo 1407/2022. Na základě své dosavadní rozhodovací praxe Nejvyšší soud konstatoval, že vědomost zaměstnavatele rozhodná pro běh dvouměsíční promlčecí lhůty se vztahuje ke skutečnostem, jejichž prostřednictvím poté ve výpovědi vymezuje výpovědní důvod. Nejde tak o indicii, že k porušení povinnosti došlo, jež sama o sobě tento výpovědní důvod nepředstavuje. Taková indicie pouze zakládá podezření a vede zaměstnavatele k provedení šetření, z jehož výsledků se dozví o existenci skutečností odůvodňujících rozvázání pracovního poměru výpovědí. V daném případě tak subjektivní promlčecí lhůta začala běžet až po provedení monitoringu pohybu žalobkyně na internetu, který potvrdil podezření zaměstnavatele, že zaměstnankyně zneužívá svoji pracovní dobu „surfováním“ po internetových stránkách nesouvisejících s výkonem její práce, a nikoli již okamžikem vzniku tohoto podezřením.
- Ve svém rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3019/2022 řešil Nejvyšší soud otázku, zda k povinnosti hradit škodu způsobenou poskytnutím rady vyžaduje ustanovení § 2950 občanského zákoníku existenci smluvního vztahu mezi poskytovatelem a adresátem rady. Dle tohoto ustanovení nahradí škodu ten, kdo ji jako příslušník určitého stavu nebo povolání způsobí neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Zkoumaná skutková podstata povinnosti k náhradě škody je z hlediska systematiky úpravy řazena jako poslední typ výslovně definovaných důvodů odpovědnosti vznikajících zpravidla bez ohledu na zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem. Na druhé straně úprava náhrady škody založená na porušení smluvní povinnosti obsažená v § 2913 občanského zákoníku je řazena mezi obecná ustanovení o povinnosti nahradit škodu. Navíc formulace v rámci hypotézy příslušného ustanovení nezmiňují coby nutnou podmínku přímý smluvní vztah mezi poskytovatelem rady či informace a poškozeným jako jejím adresátem. Tímto základním jazykovým a systematickým výkladem Nejvyšší soud dovodil, že uzavření smlouvy není podmínkou pro vznik povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 2950 občanského zákoníku.
- Zajímavým nálezem se k precedenčnímu charakteru soudních rozhodnutí vyjádřil Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 3285/22. Podle něj není přijatelné, aby soud v téže věci za stejných skutkových okolností rozhodoval různě, i když tato dvě různá rozhodnutí byla přijata dvěma jinými senáty téhož soudu. Odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu. V tomto nálezu Ústavního soudu se jednalo o situaci, kdy Nejvyšší soud namísto odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, když rozsudek Vrchního soudu nebyl překvapivým rozhodnutím ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a nové poučení podle § 118a o. s. ř. nebylo v odvolacím řízení nutné, Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený měnící rozsudek Vrchního soudu, a pravomocně skončenou věc tak chybně znovu otevřel. V důsledku výše uvedeného postupu došlo k tomu, že Vrchní soud, přestože bylo dovoláním napadené rozhodnutí zrušeno pouze z procesních důvodů (pominutí poučovací povinnosti), se v novém složení senátu 12 Cmo od právního názoru formulovaného v téže věci senátem 5 Cmo výslovně distancoval.
