Právo 

Legal News [únor 2023]: Kdo může požadovat vydání bezdůvodného obohacení?

Prokázání skutkové podstaty je zásadním prvkem při rozhodování o vydání plnění bezdůvodného obohacení. Má dopad zejména na řešení otázky, kdo může plnění z tohoto titulu požadovat a vůči komu tak může činit. Rozhodovací praxi Nejvyššího soudu shrnuje v této věci nedávný rozsudek se sp. zn. 21 Cdo 418/2021. O něm a o dalších zajímavých případech si můžete přečíst v našem souhrnu.

Otázkou, od koho má ten, kdo plnil za jiného (povinného), podle právní úpravy obsažené ve starém občanském zákoníku právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení, se Nejvyšší soud zabývá ve svém rozsudku se sp. zn. 21 Cdo 418/2021. V něm shrnuje dosavadní ustálenou rozhodovací praxi ve věci jednotlivých skutkových podstat bezdůvodného obohacení, která je mimo jiné důležitá s ohledem na to, kdo může plnění z titulu bezdůvodného obohacení požadovat a vůči komu tak může činit. Nejvyšší soud odkázal na svá dřívější usnesení, dle kterých platí, že ten, kdo plnil za povinného, má právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, nikoli od toho, komu plnil. Z dřívější judikatury rovněž vyplývá, že předpoklad této skutkové podstaty bezdůvodného obohacení není naplněn, jestliže někdo jiný plnil za dlužníka jeho věřiteli v době, kdy dluh již zanikl, nebo plnil-li dlužník někomu jinému než svému věřiteli. V těchto případech se na straně osoby, které bylo plněno, jedná o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu.

Od skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plnění bez právního důvodu (kdy právní důvod chybí) je rovněž třeba přísně odlišovat skutkovou podstatu plnění z neplatného právního úkonu (kdy právní důvod sice existuje, ale je neplatný). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost (pouze) účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, co plněním ze smlouvy nabyli. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný, nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Aktivní či pasivní věcná legitimace tak svědčí pouze účastníkům smlouvy.

Z pracovněprávní judikatury

Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3219/2021 konstatoval, že ke ztrátě na výdělku, kterou lze odškodnit, může dojít i tehdy, když poškozený v době úrazu sice nepracoval, avšak prokazatelně měl zajištěnu možnost vykonávat výdělečnou činnost a jen v důsledku úrazu se tak nestalo. Skutečnost, že tuto možnost vykonávat výdělečnou činnost nemůže prokázat písemnou smlouvou (např. pracovní) není na překážku, což dovodila i starší judikatura, na kterou Nejvyšší soud v rozsudku odkazuje.

Výkladem odpovědnosti za škodu pomocníka dle § 2914 občanského zákoníku v situaci, kdy je pomocník zaměstnancem a zároveň jednatelem (a jediným společníkem) společnosti se Nejvyšší soud zabývá ve svém rozsudku se sp. zn. 25 Cdo 1319/2022. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě takovéhoto souběhu funkcí nelze pracovní činnost žalovaného zaměstnance považovat za závislou práci, která by byla vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, protože zaměstnanec byl zároveň v pozici osoby ovládající společnost. Vzhledem k tomu, že tato osoba sama řídila svoji pracovní činnost a rozhodla se, že vykoná pracovní cestu, při které došlo ke škodné události, nelze ji označit za pomocníka, za kterého je povinen plnit poškozenému výlučně zaměstnavatel. Jde tak o další z důsledků tzv. souběhu funkcí, přičemž však Nejvyšší soud v tomto případě žádným způsobem neřešil dovolenost tohoto souběhu, resp. jeho soulad s právními předpisy či judikaturou.

Korporátní právo

Ze starších rozsudků se vztahem úpravy občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích ve věci zrušení právnické osoby pro absenci statutárního orgánu zabývá rozsudek se sp. zn. 27 Cdo 2276/2022. Nejvyšší soud konstatoval, že v případech zrušení společnosti s ručením omezeným je ustanovení § 198 odst. 1 a 3 ZOK zvláštní ve vztahu k § 172 odst. 1 písm. c) o. z., a má tak přednost. Dle tohoto ustanovení může soud společnost zrušit a nařídit její likvidaci tehdy, jsou-li současně splněny zákonné podmínky, tj. společnost v zákonné lhůtě jednoho měsíce nezvolila nového jednatele, jednatel nebyl jmenován soudem a společnost přes výzvu soudu (ve stanovené lhůtě) nezjednala nápravu. Mezi tyto podmínky tedy nepatří uplynutí lhůty dvou let stanovené v obecném ustanovení občanského zákoníku § 172 odst. 1 písm. c) o. z. a společnost tak může být zrušena bez ohledu na to, že lhůta dvou let ještě neuplynula.

Rozsahu informační povinnosti člena voleného orgánu v souvislosti s pravidly ohledně střetu zájmů se Nejvyšší soud věnuje v rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2699/2021. Ani pokud byla v rámci informační povinnosti předložena část návrhu smlouvy nebo poskytnuta informace o části obsahu zamýšlené transakce, není tím dotčeno právo členů nejvyššího orgánu obchodní korporace žádat plné znění návrhu smlouvy a informace o celém obsahu zamýšlené transakce. Informační povinnost ve smyslu § 55 ZOK nebude splněna dříve, než je žádosti člena nejvyššího orgánu vyhověno. Až tímto doplněním je dle názoru Nejvyššího soudu plně zajištěna ochrana zájmů korporace.

Smluvní právo čtyřikrát jinak

  • Na otázku, zda lze odstoupit od smlouvy v situaci, kdy kupující poté, co objeví vadu věci, tuto věc dále užívá, a to na základě jedné ze zákonných výjimek, odpovídá Nejvyšší soud ve svém starším rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2938/2020. Za mylnou označil Nejvyšší soud domněnku žalobkyně, že se výjimka dle § 2110 písm. d) občanského zákoníku vztahuje nejen na situace používání věci před objevením vady, ale i na užívání věci poté, co byla vada objevena, přičemž toto užívání je vyváženo povinností kupujícího vydat prospěch, který obdržel z vadné věci. Nejvyšší soud dovodil, že v případě, že žalobkyně používala balicí stroj k další výrobě produktů několik let poté, co vadu vytkla (a to i po opakovaném vytčení vady v roce 2016), nebyla naplněna žádná ze zákonných výjimek vymezených v § 2110 písm. a) až d) občanského zákoníku a odstoupení tak není možné.
  • Na důsledky nedodržení písemné formy pojistné smlouvy se zaměřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 27 Cdo 935/2022. Vzhledem k tomu, že písemná forma pojistné smlouvy uzavírané v režimu § 2758 odst. 2 věty první občanského zákoníku (tj. pojistné smlouvy uzavírané na dobu delší než jeden rok) není stanovena k ochraně veřejného zájmu, nemůže být nedodržení zákonného požadavku na písemnou formu (samo o sobě) důvodem pro závěr o absolutní neplatnosti pojistných smluv. Jelikož má vykládané ustanovení za účel ochranu soukromých zájmů (plní toliko varovnou funkci ve vztahu k nutné úhradě pojistného a důkazní funkci), spojuje s jejím nedodržením občanský zákoník (§ 586) nanejvýš neplatnost relativní.
  • V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3322/2021 řeší Nejvyšší soud otázku existence nároku na náhradu nemajetkové újmy za zásah do přirozených práv člověka (dlužníka) opakovaným upomínáním věřitele při neplnění smluvních ujednání ze strany dlužníka. V posuzované věci byla mezi účastníky uzavřena smlouva o zápůjčce, z níž plynoucí povinnosti žalobce neplnil, neboť dohodnuté splátky řádně nesplácel. Jestliže za těchto okolností žalovaná žalobce informovala o výši dlužné částky a vyzývala ho k plnění, jednala zcela v souladu se svými právy věřitele. Za dobu trvání právního vztahu mezi účastníky (přibližně 36 měsíců) byl žalobce 36x kontaktován, tedy v průměru jednou měsíčně. Taková četnost telefonických a písemných kontaktů ze strany žalované dle názoru Nejvyššího soudu nijak nevybočila z běžného rámce pro komunikaci věřitele a dlužníka, zvolená forma korespondence byla zcela přiměřená, neobsahovala žádné agresivní či nátlakové formulace a odpovídala běžnému způsobu upozornění na neuhrazené splátky.
  • Ve starším rozsudku se sp. zn. 26 Cdo 1654/2022 se Nejvyšší soud zabýval otázkami právní kvalifikace nájemního poměru založeného nájemní smlouvou na nájem prostoru sloužícího k podnikání a aplikační přednosti smluvního ujednání o právu pronajímatele vypovědět nájem tohoto prostoru před zákonnou úpravou. Nejvyšší soud s odkazem na svůj nedávný rozsudek připomněl, že pro právní kvalifikaci úplatného užívacího vztahu jako nájmu prostoru sloužícího k podnikání je rozhodující především účel nájmu, přičemž se klade důraz na skutečný (faktický) účel. Přitom lze přihlédnout i k obvyklému užití prostor a skutečnosti, zda nájemce je, či není podnikatel. Dále konstatoval, že celá úprava nájmu prostoru sloužícího k podnikání je úpravou dispozitivní. V daném případě smluvní strany v nájemní smlouvě odkázaly při vymezení výpovědních důvodů na (rovněž dispozitivní) zákonnou úpravu tehdy platného zákona. Nejvyšší soud dovodil, že takovým ujednáním jsou strany vázány (jde o projev společné vůle, kterou je nutné respektovat) i po nabytí účinnosti (nového) občanského zákoníku, byť tento dispozitivně stanoví důvody jiné.
Legal News dReport zpravodaj

Nadcházející akce

Semináře, webcasty, pracovní snídaně a další akce pořádané společností Deloitte.

    Zobrazit vícearrow-right