Zavedení komunitní energetiky jako zákon roku 2023!
Ve čtvrtek 25. dubna proběhlo slavnostní vyhlášení 15. ročníku Zákona roku. Podle poroty měl nejpozitivnější dopad na podnikatelské prostředí zákon o zavedení komunitní energetiky.
Legal News [únor 2024]: Kdy může zaměstnavatel odstoupit od konkurenční doložky?
NS přinesl hned dva průlomové rozsudky z oblasti pracovního práva, kdy v prvním z nich vyjasnil otázku odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky, což je dle NS možné na základě smluvního ujednání bez uvedení důvodu. V druhém rozsudku potom NS řešil, zda má protiprávně propuštěný zaměstnanec nárok na placenou dovolenou, která vznikla v období jeho protiprávního propuštění, a dospěl k závěru, že nárok má, a to v plné výši. Další rozsudky, které jsme pro vás připravili v těchto Legal News, se potom věnují například pravému souběhu funkcí nebo nájmu bytu třetím osobám pro účely Airbnb.
- Velký senát Nejvyššího soudu se v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2955/2023 zabývá dosud značně spornou a nejasnou otázkou odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky. Velký senát v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19 dospěl k závěru, že s ohledem na povahu konkurenční doložky (která slouží primárně k ochraně práv a zájmů zaměstnavatele) může zaměstnavatel od konkurenční doložky po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance odstoupit i na základě smluvního ujednání, podle kterého je zaměstnavatel v uvedené době oprávněn od konkurenční doložky odstoupit bez uvedení důvodu nebo z jakéhokoliv důvodu, popřípadě i na základě jinak obdobně sjednané možnosti odstoupení. Jediným korektivem, který má sloužit ochraně legitimních zájmů zaměstnance, je, že zaměstnavatel nesmí jednat svévolně ani tuto smluvně sjednanou možnost odstoupení zneužít.
- Dále Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2124/2021 řešil (dosud v rozhodovací praxi nevyřešenou) otázku, zda zaměstnanci, se kterým zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr a který písemně zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, přísluší dovolená za dobu, po kterou probíhal soudní spor o neplatnost rozvázání pracovního poměru, který byl pravomocně ukončen rozhodnutím o určení neplatnosti tohoto rozvázání. V této souvislosti se Nejvyšší soud s předběžnou otázkou obrátil na Soudní dvůr Evropské unie, jenž ji zodpověděl v rozsudku sp. zn. C-57/22. V návaznosti na něj pak Nejvyšší soud konstatoval, že protiprávně propuštěný a opětovně přijatý zaměstnanec má právo uplatnit všechny nároky na placenou dovolenou za kalendářní rok, které vznikly v době ode dne tohoto protiprávního propuštění ze zaměstnání do dne, kdy do něj byl znovu přijat v důsledku tohoto zrušení. Jedinou výjimkou je doba, po kterou tento zaměstnanec pracoval u jiného zaměstnavatele.
- Za jakých podmínek lze nárok na náhradu škody uplatněný zaměstnavatelem vůči zaměstnanci posoudit podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení a otázky vztahu bezdůvodného obohacení a povinnosti k náhradě škody řešil Nejvyšší soud ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1609/2023. Dovodil, že majetková újma, kterou lze vyjádřit v penězích, je předpokladem jak pro vznik nároku zaměstnavatele z bezdůvodného obohacení, tak i jeho nároku z odpovědnosti za škodu. Pak záleží, zda byla majetková újma způsobena zaviněným porušením povinnosti zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Pokud ano, je třeba nárok posoudit podle ustanovení o náhradě škody dle zákoníku práce. V případě, že tyto podmínky naplněny nejsou, je možné – vzhledem k subsidiaritě bezdůvodného obohacení ve vztahu k náhradě škody – majetkovou újmu zaměstnavatele posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.
- V nedávném rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2128/2023 se Nejvyšší soud zabýval (dosud neřešenou) otázkou, zda přenechávání bytu nájemcem třetím osobám prostřednictvím platforem typu Airbnb ke krátkodobému ubytování představuje jeho užívání v rozporu s účelem nájmu bytu a je hrubým porušením povinnosti nájemce vyplývající z nájmu dle § 2288 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. Dospěl k závěru, že v případě těchto krátkodobých pronájmů užívá nájemce byt k jinému účelu než k bydlení, čímž porušuje své povinnosti nájemce bytu. V případě, že toto porušení dosáhne takové intenzity, že ho lze hodnotit jako hrubé (např. s ohledem na rozsah, negativní dopady na ostatní obyvatele v domě apod.), může pronajímatel nájem bytu vypovědět. Tento závěr se za určitých předpokladů aplikuje i v případě, že přenechání bytu třetím osobám k jiným účelům než k bydlení uskutečňoval podnájemce.
- Nejvyšší soud se ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 347/2023 z podzimu loňského roku zabýval dosud v rozhodovací praxi neřešenou otázkou, zda je podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací povinen (oprávněn) pro účely vyúčtování poskytnuté služby uchovávat a zpracovávat údaje o příchozích hovorech (dle § 90 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích), a to v kontextu ochrany osobních údajů. Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud se – správně – ztotožnil se stanoviskem Úřadu pro ochranu osobních údajů z 31. 8. 2022. Dle tohoto stanoviska je údaj o příchozím hovoru osobním údajem, „jehož prostřednictvím lze fyzickou osobu … snadno identifikovat … je téměř vždy možné propojit telefonní číslo s řadou dalších údajů o fyzické osobě“. Operátor je podle zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, oprávněn (po omezenou dobu) tyto osobní údaje v rozsahu, který je nezbytný pro poskytování služeb a pro potřeby účtování a plateb za spojení, zpracovávat a uchovávat, i když se vztahují k jiné než reklamující osobě. Tento závěr je i v souladu s legislativou EU (článek 6 odst. 1 písm. c/, f/ obecného nařízení o ochraně osobních údajů, článek 6 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích).
- Ústavní soud se ve svém čerstvém nálezu sp. zn. III. ÚS 410/23 opět věnoval tzv. pravému souběhu funkcí. Konkrétně posuzoval situaci, kdy člen statutárního orgánu uzavře s obchodní korporací nejen smlouvu o výkonu funkce člena statutárního orgánu, ale vedle ní ještě „manažerskou smlouvu“. Ústavní soud setrval na svém dřívějším závěru, že „manažerská smlouva“ uzavřená s členem statutárního orgánu obchodní korporace může být smluvně podřízena režimu zákoníku práce (aniž by se jednalo o závislou práci nebo o pracovní poměr). Toto podřízení je však možné pouze s limity vyplývajícími z kogentních (nepřekročitelných) norem obchodního a občanského práva. Tato omezení dle Ústavního soudu plně respektují zásadu, že smlouvy se mají dodržovat, i autonomii vůle smluvních stran. Ústavní soud konstatoval, že ústavně zaručená práva neporušuje ani požadavek, aby smluvní ujednání o odměně člena statutárního orgánu (i když je obsaženo v manažerské smlouvě, nikoli ve smlouvě o výkonu funkce) schválil nejvyšší orgán společnosti (valná hromada). Důvodem je mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů akcionářů, třetích osob i akciové společnosti samotné. Absence tohoto schválení způsobuje neúčinnost dané smlouvy. To má dopad na oprávněnost/důvodnost vyplácení odměny nebo jiných plnění na základě takové smlouvy.
- Přinášíme také shrnutí staršího rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 452/2023. NS v něm řešil otázku aktivní věcné legitimace v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným. Dovodil, že v souvislosti s úpravou vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je třeba vykládat pojem „společníka“ jakožto osoby aktivně věcně legitimované k podání návrhu podle § 191 odst. 1 z. o. k., extenzivně. Za společníka se tak má považovat i osoba, která po přijetí usnesení valné hromady ztratila bez právního nástupce postavení společníka, ale napadené usnesení valné hromady má nadále dopad do jejích práv a povinností založených jejím vztahem ke společnosti. V situaci, kdy napadeným usnesením valné hromady bylo rozhodnuto o odvolání stávající jednatelky a jmenování nových jednatelů společnosti, však (přes výše uvedený extenzivní výklad pojmu společník) nedojde k zachování aktivní věcné legitimace. Takové rozhodnutí totiž samo o sobě nemohlo žádným způsobem zasáhnout do práv a povinností bývalého společníka založených jeho předchozí účastí ve společnosti.
