Právo Legal News [září 2023]: Kde je místo výkonu práce?
Jaký je vztah mezi místem výkonu práce sjednaném v pracovní smlouvě a pracovištěm? Je možné prodloužit funkční období členů statutárního orgánu? To jsou jen některé otázky, jimiž se ve svých nedávných rozsudcích zabýval Nejvyšší soud. O všech judikaturních novinkách si můžete přečíst v aktuálních Legal News.
- Ve svém rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2355/2022 řešil Nejvyšší soud otázku, zda je zaměstnavatel při použití výpovědního důvodu podle § 52 písm. a) zákoníku práce, tj. zrušení zaměstnavatele nebo jeho části, omezen (limitován) současným naplněním důvodu výpovědi podle § 52 písm. d) zákoníku práce, tj. nemožností přidělovat práci zaměstnanci pro nemoc z povolání nebo pracovní úraz. Nejvyšší soud potvrdil, že s dotčeným zaměstnancem může zaměstnavatel pracovní poměr výpovědí rozvázat z kteréhokoliv z uvedených důvodů, popř. může důvod výpovědi skutkově vymezit tak, že bude odpovídat skutkové podstatě obou těchto důvodů. V posuzovaném případě totiž zdravotní nezpůsobilost žalobce k práci nemůže nic změnit na závěru o naplnění jednoho z organizačních důvodu výpovědi, protože vedle zdravotní nezpůsobilosti žalobce k práci žalovaný nemůže (objektivně vzato) žalobci přidělovat sjednanou práci též z důvodu zrušení zaměstnavatele po rozhodnutí soudu o konkursu a ukončení provozu podniku zaměstnavatele.
- Otázkou, zda lze v řízení o jmenování hmotněprávního opatrovníka z důvodu rozporu zájmů člena statutárního orgánu se zájmy právnické osoby posuzovat důvodnost žaloby, k jejímuž podání má být hmotněprávní opatrovník jmenován, se Nejvyšší soud zabýval ve svém starším usnesení sp. zn. 27 Cdo 1190/2022. Zkoumání toho, zda právnická osoba potřebuje jmenovat (kolizního) opatrovníka, aby mohly být spravovány její záležitosti nebo aby mohla být hájena její práva (§ 486 odst. 1 o. z.), zásadně nezahrnuje předběžné řešení otázky, zda právnická osoba bude při spravování vlastních záležitostí či uplatňování svých práv úspěšná. To by totiž nepřiměřeně předjímalo budoucí vývoj, k němuž může při správě záležitostí právnické osoby či uplatňování jejích práv dojít. Na druhou stranu, jestliže by měl být (kolizní) opatrovník jmenován jen ke svévolnému nebo zřejmě bezúspěšnému uplatňování či bránění práva, potom jej jmenovat nelze, neboť nejsou (nemohou být) naplněny zákonné předpoklady. Nejvyšší soud tak konstatoval, že činnost soudu v této záležitosti nelze redukovat na ryze formální (oddělené) posouzení toho, zda jsou naplněny jednotlivé předpoklady pro jmenování (kolizního) opatrovníka. Již v řízení o jmenování (kolizního) opatrovníka tak musí být ponechán prostor pro rozhodnutí soudu právnické osobě (kolizního) opatrovníka nejmenovat, je-li na první pohled (prima facie) zřejmé, že jmenování (kolizního) opatrovníka v dané konkrétní situaci nemůže sloužit svému účelu.
- Dále shrnujeme nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/23 ve věci výkladu pojmu „jednotlivá část obce“ dle zákona o dani z nemovitých věcí. Ústavní soud dovodil, že částí obce nemusí být pouze souvislá část území obce, nýbrž i konkrétní označené nemovitosti. V této souvislosti je obec oprávněna zatížit vyšším zdaněním jen určité nemovitosti. Tento počin je naplněním ústavního principu samosprávy a subsidiarity politické moci (čl. 8 Ústavy), když právě místní samosprávy mohou efektivně zajistit, aby výše zdanění nemovitostí odpovídala negativním externalitám, které jsou s nimi spojeny v konkrétním místě. Možnost do jisté míry individualizovat výši daní z nemovitosti proto sleduje účel zohlednit nerovné zatížení společného prostoru a sdílené infrastruktury v obcích. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že obec vydala příslušnou obecně závaznou vyhlášku v mezích své samostatné působnosti a že svoji působnost nezneužila, neboť sledovala legitimní cíl, k jehož dosažení použila přiměřených prostředků. Přijatou právní úpravu současně nelze považovat za diskriminační či porušující princip rovného zacházení, neboť je ospravedlněna objektivními a racionálními důvody. Napadené části obecně závazné vyhlášky Ústavní soud nepovažoval za nerozumné, a neshledal tak důvody k jejímu zrušení.
- Ve svém usnesení sp. zn. 27 Cdo 1915/2022 se Nejvyšší soud zabýval otázkou prodloužení funkčního období členů statutárního orgánu, které je při změně stanov na valné hromadě zásadně účinné okamžikem přijetí usnesení, u jediného akcionáře pak okamžikem, kdy jeho rozhodnutí akciové společnosti dojde. Nejvyšší soud navíc uvádí, že i v tomto případě je podmínkou prodloužení funkčního období souhlas příslušného člena statutárního orgánu, který může být i konkludentní.
- V dalším rozsudku (29I Cdo 114/2023) se Nejvyšší soud v rámci insolvenčního řízení věnoval otázce zpochybnění ve vztahu k elektronickému platebnímu rozkazu proti dlužníkovi (úpadci) ze spotřebitelské úvěrové smlouvy. Elektronický platební rozkaz sice nabyl právní moci (dlužník nepodal odpor), ale v rámci insolvenčního řízení vyšlo najevo, že při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nebyla řádně posouzena úvěruschopnost dlužníka. Taková okolnost však dle Nejvyššího soudu představuje důvod pro popření takové pohledávky podle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Jedná se totiž o „skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení“, a nikoli jiné právní posouzení věci (které naopak důvodem pro popření není).
- Povahou právního vztahu mezi jednatelem (resp. osobou vykonávající činnost statutárního orgánu) a společností a jejím dopadem na promlčecí dobu se Nejvyšší soud zabývá ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2401/2022. S ohledem na dosavadní judikaturu svoji i Ústavního soudu Nejvyšší soud konstatoval, že člen statutárního orgánu obchodní korporace a samotná obchodní korporace se mohou odchýlit od pravidla, podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní (nyní příkazní) smlouvě i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce. Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu zákoníku práce, ani takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. I nadále se bude jednat o vztah obchodněprávní, který se řídí obchodním zákoníkem a těmi ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. Pokud tedy mezi jednatelem a společností existoval vztah spočívající ve výkonu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, šlo o vztah obchodněprávní, nikoli pracovněprávní, a to i po odvolání jednatele z funkce. Obchodněprávní povaha takového vztahu je totiž dána povahou činnosti, nikoli v závislosti na trvání funkce statutárního orgánu společnosti. Obchodněprávní povaha vztahu ovlivňuje i posouzení promlčecí doby (dle v té době platných právních předpisů).
- Ve svém nejnovějším rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1501/2023 se Nejvyšší soud zabývá vztahem místa výkonu práce sjednaném v pracovní smlouvě a pracovištěm zaměstnance jakožto místem pro samotný výkon práce. Místo výkonu práce může být určeno velmi úzce (např. konkrétní pracoviště), nebo i šířeji. Zákoník práce předpokládá, že místem výkonu práce bude obec nebo organizační jednotka, ale nevylučuje, aby to bylo i jinak určené místo. Jako místo výkonu práce tak může být sjednáno jak konkrétní pracoviště, tak i sídlo zaměstnavatele, obec, kraj, území České republiky apod. V této souvislosti Nejvyšší soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí konstatoval, že pracoviště jako místo, kde zaměstnanec plní podle pokynu zaměstnavatele své pracovní úkoly, se může nacházet jen tam, kde ho lze podřadit pod pojem místa výkonu práce, jak bylo definováno v pracovní smlouvě. Pracoviště se tak z hlediska lokace nemůže nacházet mimo území vymezené ujednáním ohledně místa výkonu práce. Zaměstnanec se tedy nedopustí porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, tím, že nevykonává práci ani se na výzvu nedostaví do jiného místa výkonu práce (byť by se jednalo o sídlo zaměstnavatele), než bylo sjednáno jako místo výkonu práce v pracovní smlouvě.
