V projednávaném sporu u Nejvyššího správního soudu („NSS“) byla řešena situace, kdy daňový subjekt podal žádost o vydání rozhodnutí o osvobození v červnu 2019, a to za zdaňovací období 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018. Finanční úřad však ve vztahu ke zdaňovacím obdobím 2014, 2015 a 2016 žádost zamítl s tím, že ve vztahu k těmto obdobím již uplynula dvouletá lhůta. Finanční úřad tuto lhůtu dovodil mimo jiné i z dosavadního názoru NSS, který vykládá článek 1 odst. 15 směrnice tak, že žádost o vrácení sražené daně musí být podána ve lhůtě, nejméně dva roky ode dne platby licenční poplatků, resp. úroků. Finanční úřad i Městský soud v Praze pak uzavřely, že v důsledku absence explicitní úpravy lhůty v českém právu nastává přímý účinek směrnice a uplatní se právě dvouletá lhůta.

Daňový subjekt podal k NSS kasační stížnost, ve které:

• zpochybnil aplikaci přímého účinku směrnice, protože taková aplikace je v jeho neprospěch;
• argumentoval, že směrnice stanovuje délku lhůty pro vrácení již sražené daně, a nikoliv pro podání žádosti o přiznání osvobození;
• připomněl také, že žádost o vrácení daně ve smyslu směrnice je z pohledu českého daňového práva daňovým přiznáním, pro které česká právní úprava lhůtu upravuje, a to v daňovém řádu lhůtou pro stanovení daně (obecně tedy tříletou). Z tohoto důvodu nebyla přímá aplikace směrnice vůbec namístě.

Ve vztahu k tomuto sporu je vhodné doplnit, že možnost uplatnit osvobození od srážkové daně na základě rozhodnutí o osvobození od srážkové daně zpětně za období, u kterých neuplynula lhůta pro stanovení daně dle daňového řádu, nyní výslovně obsahuje i pokyn D-59 k jednotnému uplatňování některých ustanovení ZDP s tím, že pokyn je pro finanční správu závazný. Pokyn D-59 však v řešených obdobích nebyl v platnosti.

Jelikož se jedná o výklad unijního práva, NSS v projednávaném případě přerušil řízení a rozhodl Soudnímu dvoru EU předložit dvě předběžné otázky:

• Zda je možné směrnici vykládat tak, že osvobození od srážkové daně lze aplikovat také za období, které předcházelo okamžiku předložení podkladů, které může členský stát požadovat pro vydání rozhodnutí od osvobození. Jinými slovy, zda je v souladu se směrnicí vydávat rozhodnutí o osvobození retrospektivně, či pouze pro-futuro.
• V případě kladné odpovědi pak zda ze směrnice lze dovodit jakoukoliv lhůtu pro podání žádosti o přiznání osvobození od srážkové daně nebo vymezení období předcházející žádosti, za které lze osvobození přiznat.

Z rozboru NSS k první předběžné otázce je zřejmé, že o možnosti retrospektivního přiznání osvobození má pochybnosti, ke kterým dospěl na základě porovnání jazykových verzí směrnice a podpůrně také analýzou lokální úpravy dalších dvou států EU, které také podmínily aplikaci osvobození rozhodnutím příslušných orgánů. Právní úpravy těchto států (konkrétně Německa a Slovinska) nezahrnují ustanovení, které by dovolovalo přiznání osvobození za období předcházející předložení podpůrných informací osvědčujících splnění podmínek pro osvobození, resp. německá úprava ji dokonce implicitně znemožňuje.

K druhé otázce pak ve svém rozboru NSS polemizuje o tvrzení, že z ustanovení směrnice vyplývá jakákoliv lhůta, která by ohraničovala jednak období, v jehož rámci lze žádat o vydání rozhodnutí, či období, ve vztahu k němuž lze osvobození od daně přiznat. NSS se domnívá, že dvouletá lhůta stanovená v čl. 1 odst. 15 směrnice je pouze minimálním standardem, tj. pravidlem, jehož adresáty jsou členské státy při implementaci směrnice, a které tak není možné vykládat jako konkrétní vymezení lhůty pro podání žádosti.

Projednávaný případ tak kontrastuje s aktuální správní praxí finanční správy, která v souladu s pokynem D-59 běžně vydává rozhodnutí o přiznání osvobození od srážkové daně zpětně ve vztahu k obdobím, u kterých lhůta pro stanovení daně dosud neuběhla. Záporná odpověď na první předkládanou předběžnou otázku by tak znamenala podstatnou změnu v ustálené správní praxi v neprospěch daňových subjektů.

Vývoj tohoto sporu pro vás budeme nadále sledovat.