Zákon o zadávání veřejných zakázek, který je účinný od 1. října 2016, oproti předchozí úpravě podmínil právo podat podnět k zahájení řízení z důvodu pochybení při zadávání veřejných zakázek uhrazením nevratného správního poplatku. Zákon navíc neumožňoval prodloužení lhůty pro zaplacení či osvobození od poplatku, a to ani vůči správním orgánům či obcím a krajům. V případě jeho nezaplacení ÚOHS podnět vůbec nevyřídil. Finančně tak byl zatížen veškerý dohled veřejnosti nad zadáváním veřejných zakázek, neboť i návrh stěžovatele je podmíněn složením peněžité kauce.

Jelikož bylo pravidlo o zaplacení poplatku zařazeno do zákona až pozměňovacím návrhem při projednávání v Poslanecké sněmovně, není v důvodové zprávě k zákonu objasněn jeho účel. Zřejmým cílem této úpravy však bylo zabránit zahlcování ÚOHS nedůvodnými podněty. Ještě v roce 2015 byl počet podnětů v oblasti veřejných zakázek přijatých ÚOHS 1 014, v roce 2018 jich bylo 254, přičemž pouze u 98 z nich byl poplatek zaplacen. Po zavedení poplatkové povinnosti je tak viditelný významný pokles prošetřených podnětů.

Ústavní soud: Poplatek byl absurdní

Zavedení kontroverzního poplatku, navíc v neobvykle vysoké výši, provázely od počátku diskuse nad jeho souladem s ústavou. ÚOHS je totiž stejně jako jiné úřady povinen z moci úřední zahájit řízení vždy, když získá důvodné podezření, že došlo k porušení zákona, bez ohledu na to, jakým způsobem podezření nabyl. Plénum Ústavního soudu poukázalo na absurditu poplatku za podání podnětu a rozhodlo, že jeho nezaplacení vylučuje vyřízení věci, ke kterému je ÚOHS na základě jiného ustanovení povinen. Soud rovněž připomněl zásadu primátu jednotlivce před státem, kdy stát slouží všem občanům, a nikoliv občané státu. Nad rámec uvedeného vnitřního rozporu zákona tři soudci pléna v rámci disentu rovněž poukázali na omezení petičního práva občanů, neboť poplatkovou povinností není možno dostát účelu obrany proti kverulantským podnětům, jelikož zákon neumožňuje např. vrácení či prominutí poplatku.