U smluvní pokuty neplatí možnost zproštění pro mimořádnou nepředvídatelnou a nepřekonatelnou překážku vzniklou nezávisle na vůli povinného jako u náhrady škody. Jaké jsou tedy možnosti obrany proti smluvní pokutě za současných okolností? Do značné míry se i v dnešní době můžeme opřít o obecné principy soukromého práva. Právo nabízí několik institutů ochrany před smluvní pokutou. Těmi hlavními jsou:

• moderace, tedy snížení pokuty soudem,
• ochrana před nepoctivým jednáním
• a, byť spíš teoreticky, i právo na obnovení jednání o smlouvě

Snížení smluvní pokuty soudem však dopadá pouze na nepřiměřenost pokuty v kontextu hodnoty a významu zajišťované povinnosti. Pokud je smluvní pokuta v tomto kontextu nepřiměřeně vysoká, může jí soud (ovšem pouze pokud to povinná strana navrhne) snížit až na výši vzniklé škody. Podle českého Nejvyššího soudu se však nepřiměřenost vztahuje jen k okolnostem, které tu byly v době sjednání smluvní pokuty, tedy uzavření smlouvy. Podstatná změna okolností po uzavření smlouvy (jako pandemie) není relevantní. V každém případě ale dává smysl zabývat se vztahem pokuty ke vzniklé škodě.

Druhým institutem je ochrana před nepoctivým jednáním. Občanský zákoník říká, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. To ovšem pouze znamená, že takové právo na smluvní pokutu nepřizná soud. Pokud pokutu povinný zaplatí dobrovolně, případně takovou pokutu oprávněný započte, nebude to protiprávní. Tímto problémem se rovněž zabýval Nejvyšší soud – ještě na podkladě obchodního zákoníku, ale věříme, že s platností i nyní. Nejvyšší soud byl názoru, že „skutečnosti, k nimž došlo až následně (tedy po uzavření smlouvy), by mohly – podle své povahy – vést k závěru, že uplatnění práva na smluvní pokutu je (zcela či zčásti) výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jenž nepožívá právní ochrany“.

Podle výkladu Nejvyššího soudu pak uplatnění smluvní pokuty odporuje poctivému obchodnímu styku (je zneužitím práva), pokud opomíjí funkce smluvní pokuty (zajišťovací, kompenzační a sankční funkce), ale k výkonu práva dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací věřitele je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak v postavení některého z nich navenek.

Posledním institutem, který bychom chtěli zmínit, je právo na obnovení jednání o smlouvě pro podstatnou změnu okolností po jejím uzavření. Je třeba zdůraznit, že zákon výslovně mluví o změně okolností, která založí v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění. Nehovoří tedy přímo o sjednané pokutě za prodlení s plněním. Je tedy otázka, nakolik lze vnímat smluvní pokutu jako svého druhu plnění, případně jako součást nákladů plnění. V každém případě lze doporučit využít práva na obnovení jednání o smlouvě ve vztahu k prodloužení například termínu dodání, jehož nedodržení je postiženo pokutou, a to případně i soudní cestou. V případě úspěchu pak totiž prodlení nenastalo a pokuta pozbývá podkladu. Soud může dokonce celý smluvní závazek zrušit.

Bude zajímavé sledovat, jak se současná krizová situace odrazí v praxi sjednávání obchodních smluv do budoucna. Pokud bude protistrana trvat na ujednání dávající jí právo na smluvní pokutu, lze určitě doporučit pamatovat ve smlouvách na možnost zproštění od smluvní pokuty při nepředvídatelné a nepřekonatelné překážce, jako je tomu u náhrady škody. Taková klauzule pak může obsahovat příkladný či úplný výčet konkrétních překážek, nebo naopak výčet situací, které se za překážku považovat nebudou.

Článek vyšel na webu epravo.cz dne 14. 5. 2020.