Skutkové okolnosti případu 

Stěžovateli bylo celním úřadem dodatečně vyměřeno dovozní clo a penále. Důvodem doměření bylo zjištění, že stěžovatel zařadil dovážené zboží do nesprávné položky kombinované nomenklatury s nižší celní sazbou. Stěžovatel vyměřené clo zaplatil. Dodatečné platební výměry z roku 2014 byly později v letech 2018 a 2020 změněny, resp. některé zrušeny, a neoprávněné vybrané clo bylo stěžovateli vráceno.  

Stěžovatel se následně u celního úřadu domáhal zaplacení úroků z nesprávně stanoveného cla. Protože mu správní orgány nevyhověly, obrátil se na soudy. Krajský soud stěžovateli nevyhověl s odůvodněním, že při vrácení nesprávně stanoveného cla nelze nárokovat zaplacení úroků podle daňového řádu. NSS kasační stížnost stěžovatele zamítl s tím, že daňový řád není vnitrostátním předpisem, který by ve smyslu Celního kodexu EU nad rámec unijní úpravy stanovil České republice povinnost platit úroky z vráceného cla. V případě, že nezákonným postupem celního úřadu vznikla stěžovateli škoda, odkázal jej NSS na civilní žalobu dle zákona o odpovědnosti státu za škodu. Proti rozsudku NSS podal stěžovatel ústavní stížnost. 

Posouzení Ústavním soudem  

ÚS nejprve shledal, že právo EU jednotlivcům zakládá obecný nárok na výplatu úroků za období, po které jim bylo v rozporu s právem EU znemožněno disponovat peněžními částkami. Povinnost zaplatit úroky má za cíl zajistit pro jednotlivce přiměřenou náhradu za ztráty vzniklé v důsledku nemožnosti nakládat s částkami (vlastním majetkem) neoprávněně vybranými v rozporu s právem EU. Výjimku z obecného pravidla stanoví Celní kodex EU jen v situaci, kdy celní orgány vrátí neoprávněně vybrané clo ve lhůtě tří měsíců. O tuto výjimku však v případě stěžovatele nešlo. Stěžovatel měl tudíž legitimní očekávání, že mu nárok na úroky z neoprávněně vybraného cla v souladu s judikaturou SDEU vznikl. ÚS proto uzavřel, že otázka existence nároku na úrok je nesporná, protože vyplývá z práva EU bez ohledu na právo vnitrostátní.  

Dále se ÚS zabýval otázkou týkající se způsobu přiznání a vyplacení nároku na úroky. Pokud právo EU neobsahuje pravidla kompenzace, je na členském státu, aby si pravidla stanovil sám. Vnitrostátní pravidla však nemohou fakticky znemožňovat stěžovateli domoci se svého nároku. V případě stěžovatele připadaly v úvahu dva způsoby, jak mohl svůj nárok na úroky uplatnit: (a) žádostí o úroky podle daňového řádu nebo (b) žádostí o náhradu škody podle zákona o odpovědnosti státu za škodu. NSS podle ÚS v případě stěžovatele ústavně konformním způsobem neodůvodnil, proč má stěžovatel svůj nárok vyplývající z práva EU uplatnit podle zákona o odpovědnosti státu za škodu, a nikoli žádostí podle daňového řádu.  

NSS se měl podle ÚS především pečlivěji zabývat tím, zda povinnost stěžovatele domáhat se nároku na vyplacení úroků prostřednictvím řízení podle zákona o odpovědnosti státu za škodu nepředstavuje nepřiměřenou překážku pro naplnění jeho legitimního očekávání. Při odkázání stěžovatele na postup podle zákona o odpovědnosti státu za škodu měl NSS rovněž zvážit, zda zvolená cesta uplatnění nároku nebude natolik časově náročná, že povede k faktickému vyprázdnění stěžovatelova nároku. NSS měl v napadeném rozsudku při tomto posouzení vzít v úvahu existující zákonné podmínky, které by stěžovatel jako žadatel o náhradu škody od státu musel pro účely uplatnění svého nároku splnit. NSS ani nezkoumal, zda pro stěžovatele nebude při uplatnění jeho nároku na náhradu škody nepřiměřeně obtížné prokázat existenci škody i příčinné souvislosti. 

Z důvodu porušení základních práv stěžovatele ÚS rozsudek NSS zrušil. NSS se tak případem bude zabývat znovu, přičemž bude muset zohlednit výše uvedené závěry nálezu ÚS a přesvědčivě zhodnotit v úvahu přicházející alternativy. Otázku, zda se úroky z neoprávněně vybraného cla přiznávají a vyplácejí podle daňového řádu, tudíž nakonec rozhodne NSS. Případ i nadále sledujeme a budeme vás informovat o jeho výsledku.