„Naše rodinné Vánoce začínaly každoročně podle stejného scénáře: když jsme se všichni sjeli do domu babičky a dědy v Massachusetts, manžel tety Evy, Ir, vytáhl z tašky velkou láhev irské whisky a s ní začínal naši rodinnou slavnost. A do toho vždycky můj táta a jeho bratr bědovali, že nemáme dost jídla, protože jsme měli jen dva kapry, což pochopitelně nemohlo stačit. Takže chlapi museli dojet do centra a nakoupit hromadu kuřecího masa na řízky. Je neuvěřitelné, že opravdu každý rok se opakoval tenhle scénář,“ vzpomíná s úsměvem Henry.

Dům Marie a Jindřicha Kolowratů, kam se na Vánoce sjížděla celá početná rodina. Fotografie je z roku 1951.

Jednou ale měli na mále i s těmi kapry. „To byl náš úkol, koupit dva kapry, jeden rok jsme je ale ve Filadelfii nemohli sehnat. Vánoce bez kaprů, to by byl u nás skandál, tedy alespoň pro našeho dědečka. Sháněli jsme je všude možně, až jsme objevili vietnamský obchod, kde úplně vzadu v akvárku plaval obrovský kapr. Vypadal ale, že už má něco za sebou…“

Děda byl z obrovského kapra nadšený. Jenže první předpoklad ohledně stáří ryby nezklamal, po usmažení se maso nedalo jíst. „Polévka z něj ale byla vynikající, babička Marie byla skvělá kuchařka. A pak zase bědovala, že nemáme dost jídla. Následovala povinná cesta do centra pro kuřecí řízky.“

U štědrovečerní večeře se vždy podával kapr (pokud tedy nepamatoval středověk), kuřecí řízky, bramborový salát a kaše. Takže klasické české Vánoce. U tabule stolovali dospělí a děti odděleně. Henry popisuje, že přesun dítěte k dospěláckému stolu byl vždy velkým okamžikem v životě každého dítěte. „Jenže pouze na první pohled. Dědeček byl hlučný, mluvil opravdu nahlas, neměl žádnou trpělivost, domáhal se jídla, byl velmi silnou osobností a opravdový tvrďák, takže si dovedete představit, jak to u dospěláckého stolu vypadalo. Na druhou stranu, byl ale také velký optimista. I to byl jeden z důvodů, proč se dožil tak vysokého věku – zemřel ve věku 98 let.“

Vánoce u Kolowratů, všech 5 dětí Marie a Jindřicha pohromadě, včetně vnoučat. Vlevém horním rohu je dědeček Jindřich, pod ním Henry st. (Henryho tatínek) a babička Marie. Henry ml. na fotce chybí.

Když české Vánoce, tak pochopitelně i rozdávání dárků 24. prosince večer. Henry vzpomíná, jak po večeři rodiče nahnali všech 11 dětí do malé koupelny, kde musely čekat na Ježíška. A pak teprve nastalo to pravé šílenství! „Jakmile jsme dostaly signál, hromada dětí se nahrnula ke stromečku, nekoukaly jsme na jmenovky, dárky jsme braly, jak nám přišly pod ruku, papír jsme rvaly hlava nehlava… Po rozbalení dárků to tam vypadalo jako v malém hračkářství a dospělí začali dárky přerozdělovat správným příjemcům. A pak tam samozřejmě byly dárky pro ně. Dědeček měl rád detektivky, ale jak byl takový tvrďák, nebral si servítky a napřímo říkal, co si o dárku myslí. Pochopitelně za pomoci sprostých slov. Překvapit dědečka, to nebylo možné.“

Společné Vánoce v Massachusetts slavili až do roku 1996, pak se rodina včetně všech dětí, vnoučat a pravnoučat rozprchla po celém světě. Henry ml. přijel na začátku 90. let zpátky do Československa. S tehdy ještě přítelkyní a za pět let už manželkou Joanne se nakonec rozhodl, že zde zůstanou. Jenže nebyli by to Kolowratové, aby neměli zase nějakou tu vtipnou historku. „Manželka je Američanka, původem z Jižní Koreje. Vypadá jako Korejka, mluví velmi dobře česky a má příjmení Kolowrat, takže zajímavá kombinace. Ještě než byl po Evropě umožněn volný pohyb osob, byl to pro nás na hranicích vždycky zážitek.“

Dědeček se zpátky do vlasti, z níž v roce 1948 emigroval, těšil. „Po návratu byl pořád při síle, přestože mu bylo už 92 let, a bědoval, že by potřeboval pět deset let navíc, aby mohl něco dalšího udělat… Bral to celé jako jedno velké dobrodružství, jako uzavření kruhu, a byl rád, že se toho dožil. Babička už bohužel ne, ta zemřela v roce 1987.“

Recept na dlouhověkost Jindřicha Kolowrata? Ve zdravém těle, zdravý duch! Cvičení na rotopedu, který na první pohled budí respekt a dětem nejen kvůli vrzání naháněl hrůzu, se nevzdal ani ráno na první svátek vánoční. // Druhá fotka je z roku 1948 a zachycuje cestu Marie, Jindřicha a jejich pěti dětí do USA. // Na poslední je malý Henry se sestrou Nadine.

A jak se to má vlastně s tím titulem?

Pocítil někdy Henry, ať už v Americe nebo u nás, že je ze šlechtického rodu? „V 90. letech jsem jel v autě trochu rychleji, než bych měl, a zastavila mě policejní hlídka. Snažil jsem se z placení pokuty tak trochu vykroutit… policista mi nahrál a zeptal se mě, jestli jsem člen rodiny Kolowratů. Nadšeně jsem odpověděl, že ano, že jsem z Ameriky, kde ale jméno Kolowrat nemá vůbec žádný význam. Policista mi suše odpověděl, že tady také ne, a ať zaplatím pokutu…“

K případným „hraběcím móresům“ pak ještě dodává, že je napůl Američan, napůl Čech, je člen rodiny Kolowratů, ale to je asi tak všechno… „Rodině to pomohlo snad jen jednou, když dědeček v Americe hledal dobrou školu pro své tři syny. Ředitel věděl, s kým mluví, a tak jim nabídnul slevu na školném. Takže šlechtický titul jim zajistil množstevní slevu,“ směje se při další vzpomínce.

Vzpomínky na vánoční časy v Americe pak uzavírá historkou, v níž hrál hlavní roli pes jménem Red, který šestihodinovou cestu autem z Filadelfie do Massachusetts absolvoval na klíně pěti dětí. „Kromě toho, že Red měl vždycky jakési žaludeční potíže a nedalo se s ním vydržet, protože okno jsme kvůli zimě nemohli otevřít, tak se na dálnici mohl uštěkat a zbláznit, když jsme zastavili u mýtné brány. Tam byl vždycky člověk v modré uniformě, který peníze vybíral. Red začal štěkat a snažil se zezadu z auta na něj skočit a zaútočit na něj, a tohle opakoval u všech 12 mýtných bran! To byla ostuda!“

Henryho cesta z Ameriky do Čech aneb proč si vybral Deloitte

„V roce 2013 jsem začal podnikat s českým partnerem. O pár let později jsem si ale uvědomil, že tomu nedávám tolik, co on, a tak jsme se dohodli, že budu příležitostně pomáhat s financemi a že se poohlédnu po jiné příležitosti. Hledal jsem výzvu, kde bych zúročil kontakty, které jsem za ty roky v byznysu nashromáždil, i znalosti místního trhu. A tak jsme se dohodli s Mirkem Svobodou, že nastoupím do Deloitte Private.“

Od roku 2018 tak Henry pracuje v Deloitte jako Business Development Senior Manager a v oddělení Deloitte Private, které vede právě Mirek Svoboda, má na starosti business development a spolupráci s rodinnými firmami.

Fotografie použité v tomto článku jsou z rodinného archivu Henryho Kolowrata a bez jeho souhlasu je nelze dále šířit.