Technologie
Z beskydské hájovny až na Aljašku. Vojtěch Novák vozí Čechům ryby, které sám loví
Na Aljašku původně odjel jako student, aby si vydělal na cestování. Začínal ve zpracovně ryb, následně se dostal k samotnému rybolovu a později si pořídil vlastní lodě. Dnes stojí za společností Alaskan Fisherman, která dováží divoké aljašské ryby přímo k zákazníkům. Letos se navíc stala nejrychleji rostoucí českou firmou v žebříčku Deloitte Technology Fast 50 a v rámci střední Evropy obsadila druhé místo. „Pro mě je největší hodnota, když mi klient řekne, že jsou to nejlepší ryby, jaké kdy jedl,“ říká Vojtěch Novák.
Na Aljašku jste se dostal poměrně náhodou. Co vás tam původně přivedlo?
Vyrůstal jsem v Beskydech v horách, takže mě nikdy příliš nelákalo jet do Chorvatska na pláž. Chtěl jsem na Nový Zéland, do Kanady nebo na Aljašku. Zároveň jsem si ale potřeboval vydělat na letenky a následné cestování. Tehdy existoval program Work and Travel, díky kterému mohli studenti odjet do Spojených států, pracovat tam, zlepšit si angličtinu a potom cestovat. Na univerzitní nástěnce jsem objevil nabídku na brožuru s informacemi o práci na Aljašce. Stála pět set korun. Později jsem zjistil, že obsahovala hlavně obecné informace stažené z internetu, ale mně to stačilo, aby mě to nakoplo. Pak už jsem si všechno další hledal sám.
Měl jste ještě před odjezdem domluvenou konkrétní práci?
Rozesílal jsem univerzální životopis prakticky všude, kde jsem našel nějakou adresu. Nebyly to jen rybárny. Psal jsem také do McDonald’s, na golfová hřiště a na další místa. Bylo mi dvaadvacet let a byl jsem student, takže jsem byl připravený vzít téměř jakoukoli práci. Na Aljašku jsem nakonec odjel v roce 2002. Bylo to zároveň poprvé, kdy jsem letěl letadlem. Když jsme přistáli v Chicagu a potom v Anchorage, připadal jsem si jako Alenka v říši divů. V tom věku člověk objevuje svět a vůbec mu nevadí, že třeba spí na zemi.
Nebál jste se náročných podmínek, které vás na Aljašce čekaly?
Vyrůstal jsem na horách a pracoval jsem v lese. Studoval jsem tělesnou výchovu a zeměpis, věnoval jsem se bojovým sportům a byl jsem zvyklý na fyzickou zátěž. Když člověk vyrůstá v prostředí, kde je často zima, prší a hodně se chodí pěšky, má pocit, že ho jen tak něco nepřekvapí. Především jsem se ale těšil, že budu objevovat svět. Když někam odjíždíte, přepnete se do jiného režimu. Už na letišti máte radost, že vyrážíte za něčím novým.
Jak vypadaly vaše pracovní začátky?
Začínal jsem ve zpracovně ryb u pásové výroby. Postupně jsem se stal vedoucím a později jsem přešel k samotnému lovu. Na moři jsme bývali například tři nebo čtyři týdny v kuse. Ryby se během výpravy předávaly jiným lodím, které je odvážely ke zpracování. Existuje ale mnoho druhů rybolovu, typů lodí a pravidel. Jinak se loví jednotlivé druhy ryb a jiné podmínky platí v různých oblastech. Nedá se proto jednoduše říct, že aljašský rybolov probíhá vždy stejným způsobem.
Co bylo na dlouhých výpravách nejnáročnější?
Když jste mladý, je to skvělé dobrodružství. Dostanete se na místa, která běžný turista nikdy neuvidí, a plujete například kolem ledovců. Současně ale trávíte několik týdnů v omezeném prostoru s několika dalšími lidmi. Soukromí záleží na velikosti lodi. Kajutu obvykle sdílejí dva až čtyři lidé. Kapitán může mít vlastní kajutu, sprchu a toaletu, ale na menších lodích někdy spí všichni společně v přídi. Dokud je člověk mladý a svobodný, zvládá to většinou bez větších problémů. Jakmile má rodinu, je delší odloučení náročnější. Někteří rybáři stráví na moři čtyři nebo pět měsíců, dají si krátkou přestávku a potom znovu odjedou. To už je úplně jiný životní styl.
A jak vypadá život mimo loď? Kde na Aljašce vlastně žijete?
Život je tam úplně jiný než třeba v Praze. V zimě má naše vesnice kolem tří set obyvatel. Je tam jeden bar a třeba na poště pracovala jedna pošťačka. Když si vzala čtrnáct dní dovolenou, byla pošta zkrátka dva týdny zavřená. Když přijedete do takové vesnice, musíte se přepnout. Nic není úplně načas, ani meetingy nebo letadla. Nejsou to klasické linky, kdy víte, že letadlo odlétá přesně v devět. Pilot se cestou zastaví v jedné vesnici, pak v další, s někým si popovídá a přiletí třeba za tři hodiny. Někdy vám prostě řeknou: „Jeďte do hospody, my si vás pak vyzvedneme.“ Přijedou autem, objedou vesnici, zatroubí a kdo chce letět, nastoupí. Když se nad tím zamyslíte, je to vlastně fantastické. Teď jsem dva týdny v Praze a je to jeden meeting za druhým. Tam ten život běží úplně jinak.
Dnes už tedy pracujete především z kanceláře?
Právě že ne. Nemám rád, když musím být celý den v kanceláři. Jsem spíš výrobní typ a potřebuju být v akci. Přes léto stále lovím, pomáhám na pláži s výkupem ryb, běhám po továrně a někdy ryby také čistím. Zapojují se i moje dcery. Práce v kanceláři je samozřejmě potřeba, ale když z ní můžu odejít ven, nezůstávám tam ani o minutu déle.
Kdy jste začal uvažovat o vlastním podnikání?
Podnikavost jsem si podle mě přinesl už z dětství. Vyrůstal jsem na hájovně a tatínek nás vedl k samostatnosti. Sbírali jsme šišky, bukvice nebo borůvky a vozili je na trh. Když mi bylo asi třináct nebo čtrnáct let, měli jsme s rodiči tele. Část peněz na jeho pořízení jsem dal ze svých úspor, staral jsem se o něj a po prodeji jsem dostal svůj podíl. Už tehdy jsem díky tomu pochopil, co znamená něco vlastnit a mít podíl na výsledku. Později jsem založil cestovní agenturu, která vozila studenty na Aljašku. Potom jsem si chtěl koupit malou loď, ale nakonec jsem pořídil větší. V prostředí, kde se pohybujete mezi rybáři a téměř každý kolem vás nějakou loď vlastní, vám takový krok začne připadat přirozený.
Jak z vašich aljašských zkušeností vznikl Alaskan Fisherman?
Začalo to úplně přirozeně. Vozil jsem si ryby domů a dával je známým a sousedům. Ryby jim chutnaly a začali se mě ptát, jestli bych příště nemohl přivézt větší množství. Přeprava ryb však vyžaduje veterinární dokumentaci, dohledatelnost původu a splnění dalších pravidel. Domluvil jsem se proto se sedmi známými, že si každý vezme jednu pětikilovou bedýnku. Přes léto jsem ryby nachytal a následující zimu jsem jim je přivezl. První zásilka měla deset beden. Druhý rok už jich bylo padesát. Zákazníci o nás postupně říkali svým známým a množství objednávek rostlo. Já jsem zpočátku příliš nepočítal náklady. Až můj budoucí obchodní partner mi ukázal, že při nastavené marži můžu ve skutečnosti prodělávat. Dnes se skvěle doplňujeme. Já rozumím rybám a on se stará o obchodní a strategickou stránku firmy.
V čem se vaše ryby liší od lososa, kterého si lidé běžně koupí v supermarketu?
První zásadní rozdíl spočívá v tom, jestli je ryba chovaná, nebo divoká. Velká část lososů prodávaných v supermarketech pochází z chovů. Divoký losos naproti tomu vyrůstá v přírodním prostředí a živí se přirozenou potravou. Náš losos tráví část života v Beringově moři. Živí se mimo jiné krevetama, díky kterým má výraznou červenou barvu. Ryba vyrůstá ve studené a čisté vodě. Struktura jejího masa je pevná, připomíná spíš steak. Beringovo moře navíc část roku zamrzá, takže se v něm po určitou dobu nemůže lovit. Ekosystém tak získává prostor k přirozené obnově. To všechno se podle mě odráží v kvalitě ryby.
Proč se soustředíte především na lososa a tresku?
Protože jsou to ryby, které sami lovíme. Nechci fungovat jako překupník, který něco nakoupí, prodá a potom přidá další produkt jen proto, že je po něm poptávka. Rybolov mě baví a mám k němu osobní vztah. Chci prodávat produkty, jejichž původ znám a za jejichž kvalitu se můžu postavit. Nejde mi o to mít co nejširší nabídku. Chci dělat poctivě to, čemu skutečně rozumím.
Co všechno musí firma zajistit, než se ryba dostane k zákazníkovi?
Ulovit rybu je jen začátek. Musíte ji dostat z moře do zpracovatelského závodu, správně ji zpracovat, vyřešit dokumentaci, mezinárodní přepravu, skladování a nakonec doručení ke konkrétnímu zákazníkovi. V celém procesu může být přibližně padesát různých bodů, kterými je potřeba projít. Proto téměř neexistují firmy, které by rybu samy ulovily a následně ji dovezly přímo zákazníkovi domů. Většina společností se zaměřuje jen na jednu část řetězce, například na rybolov, zpracování, distribuci nebo prodej. My se celý proces snažíme postupně zlepšovat.
Proč své produkty nenabízíte prostřednictvím supermarketů?
Supermarket potřebuje produkt prodávat za určitou cenu. Výrobce se jí proto musí přizpůsobit, například způsobem zpracování nebo objemem výroby. Já to přirovnávám k nábytku. Můžete si koupit stůl z velkosériové výroby, nebo si nechat od řemeslníka vyrobit dubový stůl. Obojí má své zákazníky, ale nejde to cenově srovnávat. My chceme ryby zpracovávat poctivě a držet kvalitu, za kterou si můžeme stát.
Jak osobně měříte úspěch firmy?
Samotná výše obratu mi příliš neříká. Když se mě někdo zeptá, jestli chci dosáhnout miliardového obratu, nevím, co pro mě takové číslo znamená. Dostanu za to medaili? Někdo mi zatleská? Moje představa úspěchu je jiná. Největší hodnotu pro mě má, když mi zákazník řekne, že jsou to nejlepší ryby, jaké kdy jedl. Nebo když mě někdo pozná a řekne mi, že si jeho rodina naše ryby pravidelně objednává. To je důvod, proč to dělám.
Zažil jste při rybolovu situaci, kdy jste se opravdu bál?
Z moře mám respekt, ale větší strach mám paradoxně z létání v malých letadlech. Lodě někdy vysíláme ze Seattlu a cesta do Beringova moře jim může trvat deset dní. Já za nimi potom letím. V odlehlých oblastech Aljašky často nejsou běžná letiště a přistává se v náročných podmínkách. Letadla prolétávají mezi horami, kde se rychle mění počasí a komplikovaně proudí vzduch. Z malých přeletů mám proto větší respekt než ze samotného pobytu na lodi.
Rybářské lodě jsou velmi robustní a při samotném lovu se nepotápějí snadno. Nebezpečné bývají spíš návraty, kdy je posádka unavená. Někdo může usnout, loď narazí na mělčinu nebo skálu, případně se během spánku posádky uvolní kotva.
Plánujete vstoupit i na další evropské trhy?
Neděláme velké hurá akce. Raději si vybereme například jedno město, všechno si vyzkoušíme a postupně se učíme, jak se zákazníky komunikovat a jak jim produkty doručovat. U zmrazeného zboží je velmi komplikovaná poslední část doručení. Zákazník musí být doma, protože zásilku nemůžete nechat stát před domem nebo někde v paneláku. V každém novém regionu proto musíme znovu promyslet celý distribuční model.
Přečtěte si i další zajímavé příběhy úspěšných firem, které jsou součástí naší Deloitte Technology Fast 50 komunity.