Právo
Legal News [březen 2025]: NS se zabýval platností odstoupení od konkurenční doložky
Nejvyšší soud se v rozsudcích minulého měsíce zabýval několika důležitými otázkami – od rovného zacházení se soudci přes promlčení věcných břemen až po zneužití práva při odstoupení od konkurenční doložky. Potvrdil, že zásada rovného zacházení platí i pro soudce, ale přeřazení soudkyně na jiný úsek kvůli vyrovnání pracovního vytížení není diskriminací. Otevřel také otázku, zda přípravné práce mohou být výkonem věcného břemene, a rozhodnutí nižších soudů vrátil k novému posouzení. Dále se kriticky postavil k postupu firmy, která odstoupila od konkurenční doložky na poslední chvíli, aniž by zkoumala, zda tím neobešla povinnost vyplatit odměnu. V posledním ze sledovaných rozsudků potom potvrdil, že pokud vlastník nemovitost opustí, protože ji nemá jak využít, nejde o zneužití práva – odpovědnost za její správu pak leží na státu.
- Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3084/2024 zabýval otázku, zda se zásada rovného zacházení se zaměstnanci, kterou jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat podle § 16 odst. 1 zákoníku práce, vztahuje i na soudce. Žalobkyně, která je soudkyní u Krajského soudu v Ústí nad Labem, nesouhlasila se svým přeřazením na správní úsek a v postupu žalované (KS ÚnL) ve vztahu k ní spatřovala nerovné zacházení. Nejvyšší soud uzavřel, že se zásada rovného zacházení dle § 16 odst. 1 zákoníku práce uplatní i na pracovní podmínky soudců. Dále potvrdil rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož jednáním žalované spočívajícím v tom, že žalobkyně byla na základě změny rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem od 1. 9. 2021 přeřazena z občanskoprávního úseku tohoto soudu na úsek správního soudnictví, kde měla projednávat a rozhodovat věci odpovídající této specializaci, nebyla ve vztahu k žalobkyni porušena zásada rovného zacházení. Tato změna dotýkající se pracovních podmínek žalobkyně v jejím pracovním vztahu soudkyně naopak sledovala odstranění nebo alespoň snížení nerovnoměrnosti v pracovním vytížení mezi soudci občanskoprávního úseku a soudci úseku správního soudnictví, kteří byli zatíženi větším počtem věcí než soudci občanskoprávního úseku, a směřovala tedy ke srovnání pracovních podmínek soudců obou úseků. Za těchto okolností nemůže být přeřazení žalobkyně z občanskoprávního úseku na úsek správního soudnictví považováno ani za bezdůvodné znevýhodnění žalobkyně před ostatními soudci občanskoprávního úseku, pokud jde o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu, nehledě k tomu, že taková příležitost se žalobkyni naskýtá i na úseku správního soudnictví. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
- Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1476/2024 řešil otázku charakteristiky výkonu věcného břemene – služebnosti inženýrských sítí činnostmi, které mají povahu tzv. přípravných prací. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl, že věcné břemeno pro umístění komunikace a inženýrských sítí na pozemku žalobkyně je promlčeno, protože nebylo deset let využíváno. Odvolací soud v Praze rozsudek potvrdil a zdůraznil, že přípravné práce (tj. uzavření memoranda s obcí nebo schválení studie městskou radou) nejsou skutečným výkonem věcného břemene. Dále konstatoval, že žalovaná jako realitní společnost měla být o situaci informována a nemohla se domáhat obnovení břemene. Soudy tedy shodně rozhodly, že žalobkyně byla oprávněna namítnout promlčení. Nejvyšší soud řízení uzavřel s tím, že kategorické vyloučení přípravných prací jako výkonu práva věcného břemene není správné a mohlo by způsobovat další nezamýšlené důsledky. Bylo by paradoxní, pokud by byl oprávněný z věcného břemene, který by na služebném pozemku prováděl přípravné práce, chráněn ve výkonu takového práva vůči samotnému vlastníkovi služebného pozemku, avšak nešlo by o obsahový výkon práva věcného břemene bránící promlčování práva ve smyslu. V praxi mohou naproti tomu nastat situace, v nichž výkon přípravných prací nebude mít výše uvedenou souvislost s právem věcného břemene, resp. nebude korespondovat s jeho obsahem. Jedná-li se o výkon činností nemajících obsahovou, časovou či místní souvislost s právem věcného břemene, může se vlastník služebné věci proti takovému jednání bránit. Protože při posuzování těchto případů půjde velmi často o zohledňování individuálních okolností daného případu podle typu věcných břemen, musí také závěry soudů tyto individuální zvláštnosti odrážet. Dovolací soud pro tyto případy ponechává nalézacím soudům určitý úvahový prostor, který se pak promítá do formulace závěrů, jež jsou v dovolacím řízení poměřovány primárně hlediskem tzv. zjevné nepřiměřenosti. V dané věci však uvedený přezkum dosud není možný proto, že nalézací soudy přípravné práce jako možný výkon obsahu věcného břemene bez dalšího vyloučily, nezabývaly se proto ani jejich věcným posouzení a hodnocením. Nejvyšší soud proto vrátil řízení zpět k soudu prvního stupně.
- Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 1236/2024 zabýval otázkou odstoupení od konkurenční doložky sjednané mezi akciovou společností a členem jejího voleného orgánu. Žalobce, bývalý předseda představenstva žalované, se domáhal zaplacení protiplnění z konkurenční doložky, avšak soudy obou stupňů žalobu zamítly s odůvodněním, že odstoupení od doložky bylo platné a účinné. Odvolací soud totiž potvrdil, že žalovaná měla právo od konkurenční doložky odstoupit i v poslední den výkonu funkce žalobce, a neshledal její jednání rozporným s dobrými mravy. V projednávané věci se odvolací soud (ani soud prvního stupně) vůbec nezabývaly tím, že žalovaná právo na odstoupení od konkurenční doložky vykonala až poslední den lhůty, kdy tak mohla učinit (28. 2. 2022), přestože o odstoupení dovolatele z funkce člena představenstva věděla delší dobu (minimálně od 3. 11. 2021), a současně o svém záměru odstoupit od konkurenční doložky dovolatele předem nijak nevyrozuměla. Nejvyšší soud kritizoval rozhodnutí nižší soudů, neboť se soudy spokojily s prostým konstatováním, že dovolatel a žalovaná si možnost odstoupit od konkurenční doložky sjednali a žalovaná odstoupení učinila ve sjednané lhůtě. Toto zjištění však není významné pro úvahu o tom, zda žalovaná zneužila svého práva odstoupit od konkurenční doložky. Existence práva je nutným předpokladem k tomu, aby vůbec mohlo dojít k jeho zneužití. Jinak řečeno, skutečnost, že žalovaná mohla od konkurenční doložky odstoupit i v poslední den funkce dovolatele, nevypovídá o tom, zda žalovaná právo odstoupit nezneužila. Nejvyšší soud uzavřel, že neposuzoval-li odvolací soud, zda jednání žalované nebylo zjevným zneužitím práva sledujícím záměr vyhnout se placení protiplnění z konkurenční doložky, které ve výsledku poškodilo dovolatele tím, že mu významně snížilo šanci najít si v přiměřeném časovém období novou (ať už pracovní nebo korporátní) pozici v sektoru odpovídajícím jeho profesi (bankovnictví), a fakticky tak byl dovolatel nucen konkurenční doložku plnit, aniž by obdržel sjednané protiplnění (ačkoli žalobce tyto skutečnosti tvrdil), je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.
- Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3489/2024 posuzoval, zda opuštění nemovitosti ze strany žalované představuje zneužití práva. Žalobkyně argumentovala, že opuštění nemovitosti, která následně připadla státu, bylo uskutečněno s úmyslem obejít ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o bezúplatném převodu majetku na stát, které vyžaduje souhlas Ministerstva financí. Žalovaná namítala, že neměla žádné adekvátní využití pro nemovitost, a proto ji opustila. Odvolací soud potvrdil, že opuštění nemovitosti vlastníkem nepředstavuje zneužití práva, pokud takové jednání není spojeno s konkrétními a výjimečnými okolnostmi. Nejvyšší soud uvedl, že budoucí vývoj a hodnota nemovitosti jsou nepředvídatelné a skutečnost, že opuštění nemovitosti může vést ke vzniku práv a povinností státu, není dostatečným argumentem pro tvrzení o zneužití práv. Soud podpořil názor, že vlastník má právo se svým vlastnictvím nakládat, včetně jeho opuštění, pokud pro něj nemá adekvátní využití. Opuštění nemovitosti nemůže být bez dalšího považováno za zneužití práva, pokud není doprovázeno výjimečnými okolnostmi, které by toto jednání označovaly za škodlivé nebo nepoctivé. Případné obtíže spojené s opuštěnou nemovitostí, jako jsou například vady technické nebo právní, nebyly soudem potvrzeny jako důvod pro zamítnutí z důvodu zneužití práva. Nejvyšší soud ve svém závěru uvedl, že opuštění majetku, zejména církevního charakteru, není automaticky zneužitím práva, pokud vlastník nemá pro tento majetek smysluplné využití. Povinnost státu hospodařit s takovým majetkem zůstává zachována a případné obtíže s tím spojené nejsou dostatečným důvodem pro dovození zneužití práva.
