Právo
Legal News [listopad 2025]: NS potvrdil zvýhodnění státu při opravě odpočtu DPH
Listopadový výběr judikatury přináší pět rozhodnutí Nejvyššího soudu, která reflektují aktuální výkladové posuny v oblasti insolvenčního, pracovního i občanského práva. Soud potvrdil ústavnost zvýhodnění státu při opravě odpočtu DPH a zároveň zdůraznil, že při popření pohledávky v insolvenci je třeba hodnotit její skutečný obsah, nikoliv jen formální zařazení námitek. Vymezil také odpovědnost zaměstnavatele za bezpečnost práce i vůči OSVČ a ochránil platnost individuální dohody o zkrácené pracovní době bez snížení mzdy. V závěrečném rozhodnutí se pak konstatoval, že soud v civilním řízení není vázán závěrem trestního soudu o neexistenci spoluzavinění, pokud se pojišťovna řízení neúčastnila.
- Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 ICdo 106/2024 zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který odmítl uznat pohledávku správce daně z titulu opravy odpočtu DPH jako pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou s odůvodněním, že jde o neústavní zvýhodnění státu. Nejvyšší soud však zdůraznil, že nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 37/23 shledal tuto zákonnou úpravu ústavně konformní a obhajitelnou, a proto pohledávky správce daně z titulu opravy odpočtu DPH při nedobytné pohledávce zůstávají pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Zvýhodnění státu je stanoveno zákonem a prošlo u Ústavního soudu testem proporcionality.
- V rozsudku sp. zn. 29 ICdo 25/2025 Nejvyšší soud vyložil, že při posuzování popření výše pohledávky v insolvenčním řízení nelze formálně oddělovat námitky směřující proti pravosti a výši, ale je nutné zkoumat jejich skutečný obsah. Pokud insolvenční správce popře výši pohledávky s tvrzením, že dlužník nenese odpovědnost za její vznik (např. že jednal na základě nezákonných exekučních příkazů), může jít o relevantní důvod popření výše, nikoli pouze pravosti. Soudy nižších stupňů proto pochybily, když takovou námitku odmítly jako irelevantní. Nejvyšší soud zdůraznil, že u nevykonatelné pohledávky tvořené úroky z prodlení lze výši úroku zpochybnit i tvrzením, že prodlení je jen částečně či vůbec nezaviněné, a insolvenční soud musí tuto argumentaci věcně přezkoumat, nikoli ji odmítnout z formálních důvodů.
- Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 21 Cdo 1325/2025 řešil, zda zaměstnavatel odpovídá za bezpečnost práce na pracovišti i vůči osobě samostatně výdělečně činné, která na jeho pracovišti vykonává činnost s jeho vědomím a pracuje jako subdodavatel třetí osoby. Předmětem sporu byla otázka, zda lze odpovědnost za bezpečnost práce přenést na smluvního dodavatele a zda lze tohoto zaměstnavatele žalovat o náhradu újmy při pracovním úrazu. Nejvyšší soud uzavřel, že povinnost zajistit bezpečnost na pracovišti podle § 101 odst. 5 zákoníku práce se vztahuje na všechny osoby na pracovišti, které se tam nachází s vědomím zaměstnavatele bez ohledu na jejich smluvní postavení. Tuto povinnost nelze smluvně přenést na jiný subjekt, protože zaměstnavatel nese odpovědnost za újmu způsobenou nedostatečným zajištěním bezpečnosti provozu na pracovišti.
- V rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2173/2024 se Nejvyšší soud zabýval sporem o to, zda je platná individuální dohoda o zkrácené pracovní době bez snížení mzdy, uzavřená ještě za účinnosti starého zákoníku práce (č. 65/1965 Sb.), a zda ji může zaměstnavatel později jednostranně změnit. Zaměstnavatel a zaměstnanec si s účinností od roku 2001 individuálně sjednali pracovní dobu v rozsahu 35,5 hodiny týdně bez snížení mzdy. V roce 2021 zaměstnavatel jednostranně zvýšil zaměstnanci pracovní dobu na 37,5 hodiny a snížil mu mzdu, což zaměstnanec napadl. Nejvyšší soud potvrdil závěry nižších soudů, že taková individuální dohoda je platná a závazná, protože zákon ji nezakazoval a umožňuje ji dovodit z rámce tehdejší právní úpravy. Zaměstnavatel ji nemůže jednostranně měnit ani obcházet přes mzdové výměry, a proto musí zaměstnanci doplatit mzdu odpovídající původně sjednaným podmínkám.
- Nejvyšší soud v rozsudku 25 Cdo 2298/2024 řešil otázku, zda je soud v občanskoprávním řízení mezi poškozeným a pojistitelem vázán závěrem trestního soudu, z něhož vyplynulo, že poškozený se na vzniku újmy nepodílel, pokud se pojistitel trestního řízení neúčastnil, ač o něm byl informován. Dospěl k závěru, že taková vázanost neexistuje – soud rozhodující o žalobě poškozeného proti pojišťovně musí otázku spoluzavinění posoudit samostatně. Pojistitel, který nebyl účastníkem adhezního řízení, nemůže být omezen závěry trestního soudu, protože by to odporovalo právu na spravedlivý proces. Nejvyšší soud proto zrušil rozhodnutí nižších soudů a věc vrátil k dalšímu řízení.
