Právo
Legal News [květen 2026]: Odpovídá jednatel za nepodání insolvenčního návrhu?
Nejvyšší soud v květnových rozhodnutích řešil několik odlišných otázek soukromého práva. V jednom z případů dovodil, že neoprávněné použití fotografie nezletilého na propagačních plakátech nemusí samo o sobě zakládat nárok na peněžité zadostiučinění, v jiném naopak posílil ochranu spotřebitele při posuzování běhu promlčecí lhůty u bezdůvodného obohacení. Další judikáty se zaměřují na odpovědnost jednatelů za nepodání insolvenčního návrhu, na meze odporovatelnosti ekvivalentních právních jednání a také na podmínky náhrady ušlého zisku při porušení smlouvy o smlouvě budoucí.
- V rozsudku NS sp. zn. 25 Cdo 1488/2024 řešil Nejvyšší soud, zda neoprávněné pořízení a opakované zveřejňování fotografie nezletilého žalobce na plakátech propagujících hudební akci odůvodňuje peněžité zadostiučinění. Dospěl k závěru, že nikoli. Ačkoli šlo o neoprávněný zásah do práva k podobě a podobizně, újma nedosáhla takové intenzity, aby bylo namístě přiznat finanč
- Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2456/2025 se zabýval otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z plnění poskytnutého na základě absolutně neplatné spotřebitelské úvěrové smlouvy. Soudní dvůr Evropské unie zakotvením zásady efektivity určil, že v případě spotřebitelských smluv nelze počátek běhu promlčecí doby vázat na den plnění, pokud by tím byla znemožněna účinná ochrana práv spotřebitele. Promlčecí lhůta proto začíná běžet až od okamžiku, kdy měl spotřebitel vědomost o tom, že plnil bezdůvodně – v daném případě od právní moci usnesení o zastavení exekuce. Čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obchodního zákoníku tak odporuje unijnímu právu.
- V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 598/2025 se Nejvyšší soud zaměřil na výklad podmínek odpovědnosti člena statutárního orgánu za škodu při porušení povinnosti podat insolvenční návrh. V projednávané věci věřitel neměl objektivní možnost přihlásit svou pohledávku, jelikož insolvenční řízení nebylo nikdy zahájeno a společnost byla po likvidaci vymazána z obchodního rejstříku. Věřitel se proto domáhal náhrady škody přímo po bývalých jednatelích společnosti podle § 99 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud dovodil, že odpovědnost jednatele za škodu způsobenou nepodáním insolvenčního návrhu se může uplatnit i tehdy, pokud insolvenční řízení nikdy neproběhlo, zejména pokud je tato skutečnost důsledkem porušení povinnosti samotného statutárního orgánu. Nepřihlášení pohledávky v propadné přihlašovací lhůtě pak nelze přičítat k tíži věřitele, který objektivně neměl možnost svou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásit.
- Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 666/2024 řešil výklad pojmu zkracujícího právního jednání dlužníka v rámci obecného odpůrčího práva podle § 589 a § 590 občanského zákoníku. Soud se zabýval zejména otázkou, zda může být odporovatelné i tzv. ekvivalentní právní jednání. V projednávané věci věřitel odporoval kupní smlouvě, kterou dlužník převedl ideální polovinu nemovitostí na osobu blízkou, a namítal, že přestože bylo poskytnuto protiplnění, fakticky došlo ke zkrácení jeho uspokojení. Dlužník totiž použil získané peněžní prostředky jinak než k úhradě dluhu. Nejvyšší soud dovodil, že ekvivalentní právní jednání zásadně není neúčinné, pokud dlužník za převedený majetek skutečně obdržel obvyklou cenu nebo jinou přiměřenou náhradu a samotná změna skladby majetku nevedla ke ztížení uspokojení věřitele. Pozdější nakládání dlužníka s obdrženým protiplněním není podle Nejvyššího soudu pro posouzení neúčinnosti rozhodné.
- Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2670/2025 zabýval nárokem na náhradu ušlého zisku z porušení smlouvy o smlouvě budoucí, kterou strany uzavřely v souvislosti s účastí žalované ve veřejné zakázce. Žalobkyně měla jako budoucí poddodavatel spolupracovat na přípravě nabídky a po úspěchu žalované se podílet na realizaci projektu se sjednaným podílem na zisku. Po úspěchu žalované ve výběrovém řízení však k uzavření budoucí smlouvy nedošlo a projekt byl realizován s jiným subjektem. Nejvyšší soud potvrdil, že porušení povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí může založit právo na náhradu ušlého zisku z neuzavřené budoucí smlouvy, aniž by musela předcházet žaloba na určení jejího obsahu. Zároveň zdůraznil, že ušlý zisk musí představovat reálně dosažitelný majetkový prospěch, nikoli pouze hypotetické očekávání. Pro jeho přiznání je nezbytné zjistit alespoň rámcový obsah budoucí smlouvy a náklady nutné k dosažení předpokládaného zisku. Jelikož tyto skutečnosti nebyly v řízení dostatečně zjištěny, Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení.
