Právo

Legal News [září 2026]: Kdy advokát odpovídá za škodu způsobenou klientovi při rozhodčím řízení?

Zářijový výběr judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu přináší zajímavé závěry z oblasti civilního procesu, odpovědnosti za škodu, vyvlastnění i dědického práva. Ústavní soud se věnoval procesním garancím účastníků při rozhodování o předběžných opatřeních a zdůraznil význam rovnosti zbraní v odvolacím řízení. Nejvyšší soud se zabýval předpoklady odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou při zastupování klienta, upřesnil pravidla pro náhradu nemajetkové újmy v souvislosti se zrušeným vyvlastněním a vyložil mezinárodní příslušnost soudů při projednávání pozůstalosti s majetkem nacházejícím se v jiném členském státě Evropské unie.

Ústavní soud nálezem ze dne 3. června 2026, sp. zn. IV. ÚS 324/26, řešil otázku, zda musí být druhému účastníkovi doručeno odvolání proti usnesení o návrhu na předběžné opatření, pokud odvolací soud hodlá změnit zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a předběžné opatření nově nařídit. V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozhodnutí okresního soudu a předběžným opatřením upravil styk otce s nezletilými dětmi, aniž by matce doručil odvolání otce a umožnil jí se k němu vyjádřit. Ústavní soud připomněl, že ačkoli není povinností soudů doručovat odvolání proti rozhodnutí o předběžném opatření vždy a za všech okolností, musí v každém jednotlivém případě posoudit, zda takový postup nevyžadují zásady spravedlivého procesu a rovnosti účastníků řízení. Pokud mezi účastníky existuje zjevný skutkový a právní spor a odvolací soud hodlá vycházet z argumentace obsažené v odvolání, musí mít druhá strana možnost na tuto argumentaci reagovat. Ústavní soud současně zdůraznil, že výjimka z povinnosti doručovat odvolání přichází v úvahu zejména tehdy, pokud by doručení mohlo zmařit účel předběžného opatření založeného na prvku překvapivosti. O takovou situaci však v projednávané věci nešlo. Nedoručením odvolání proto bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a rovné postavení účastníků v řízení. Ústavní soud proto napadené rozhodnutí krajského soudu v relevantní části zrušil.
Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 23. července 2026, sp. zn. 25 Cdo 921/2025, zabýval otázkou, za jakých podmínek odpovídá advokát za škodu způsobenou klientovi v souvislosti se zastupováním v rozhodčím řízení. Žalobce požadoval náhradu škody odpovídající částce, kterou byl povinen zaplatit na základě rozhodčího nálezu, a to s tvrzením, že jeho advokát byl v rozhodčím řízení pasivní a nevznesl námitky, které mohly vést k jinému výsledku sporu. Nejvyšší soud potvrdil, že advokát je povinen postupovat s odbornou péčí a aktivně hájit zájmy klienta, samotné pochybení však k odpovědnosti za škodu nepostačuje. Nejvyšší soud zdůraznil, že poškozený musí prokázat nejen pochybení advokáta, ale i to, že bez tohoto pochybení by spor dopadl pro klienta příznivěji. V případě rozhodčího řízení přitom nestačí pouhá úvaha, že rozhodce mohl být přesvědčen lepší argumentací. Je třeba prokázat, že by rozhodce skutečně zaujal odlišný právní názor. Protože v posuzované věci měl rozhodce k dispozici všechny podstatné skutkové informace, a přesto rozhodl v neprospěch žalobce, nebyla příčinná souvislost mezi pochybením advokáta a vznikem škody prokázána. Nejvyšší soud proto dovolání zamítl.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. července 2026, sp. zn. 25 Cdo 1921/2025, řešil, zda a v jakém rozsahu náleží vyvlastňovanému náhrada nemajetkové újmy podle § 27 zákona o vyvlastnění, bylo-li pravomocné vyvlastnění následně zrušeno. Žalovaný požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč za více než deset let trvající omezení vlastnického práva k pozemkům, odvolací soud mu však přiznal pouze 200 000 Kč.
Nejvyšší soud potvrdil, že pojem „jiná újma“ podle § 27 zákona o vyvlastnění zahrnuje i nemajetkovou újmu a její náhrada se řídí obecnými principy § 2951 odst. 2 občanského zákoníku. Při stanovení výše peněžitého zadostiučinění je třeba zohlednit zejména význam dotčeného práva, intenzitu zásahu, jeho délku a okolnosti na straně vyvlastnitele i vyvlastňovaného. Současně zdůraznil, že nelze automaticky vycházet z hodnoty vyvlastněného majetku ani srovnávat tento typ újmy s nároky přiznávanými za protiprávní zásahy do osobnostních práv. V posuzované věci bylo podstatné, že vyvlastnění proběhlo v souladu se zákonem, žalovaný od počátku disponoval peněžitou náhradou za vyvlastnění a k pozemkům neměl zvláštní osobní vztah. Přiznané zadostiučinění ve výši 200 000 Kč proto Nejvyšší soud považoval za přiměřené a dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. srpna 2026, sp. zn. 27 Cdo 898/2025, rozhodoval, zda jsou české soudy podle čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 příslušné k dodatečnému projednání pozůstalosti zahrnující nemovitosti nacházející se na území Slovenské republiky, jestliže měl zůstavitel v době smrti obvyklý pobyt v České republice. Pozůstalí se domáhali dodatečného projednání spoluvlastnických podílů na nemovitostech na Slovensku, avšak soud prvního stupně i odvolací soud řízení zastavily s odůvodněním, že k projednání těchto nemovitostí jsou výlučně příslušné slovenské soudy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že čl. 4 nařízení č. 650/2012 zakládá příslušnost soudů členského státu, v němž měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti, k rozhodování o dědictví jako o celku, a to včetně nemovitostí nacházejících se v jiném členském státě Evropské unie. Zdůraznil přitom zásadu jednoty pozůstalosti, na níž je nařízení založeno, a připomněl judikaturu Soudního dvora EU, podle níž je třeba zabránit štěpení dědictví mezi soudy různých států. Jelikož měla zůstavitelka v době smrti obvyklý pobyt v České republice, byl příslušným k projednání celé pozůstalosti český soud. Skutečnost, že část pozůstalosti tvoří nemovitosti ležící na území Slovenské republiky přitom není rozhodná. Nejvyšší soud současně uvedl, že závěry starší judikatury vycházející z právního stavu před účinností nařízení č. 650/2012 již nelze použít. Usnesení odvolacího soudu proto změnil tak, že se řízení o dodatečném projednání pozůstalosti nezastavuje.