Říjnový výběr judikatury Nejvyššího soudu přináší významné závěry z oblasti závazkového práva, spoluvlastnictví, odpovědnosti státu za nepřiměřenou délku řízení i korporátního práva. Nejvyšší soud zdůraznil nutnost řádně zjistit obsah smluvního vztahu před posouzením nároku z bezdůvodného obohacení, vymezil rozsah informační povinnosti správce společné věci vůči spoluvlastníkům a upřesnil podmínky přiznání peněžitého zadostiučinění za průtahy v řízení o poskytování informací. Současně se věnoval požadavku loajality členů představenstva a otázce, zda je slučitelné s péčí řádného hospodáře, pokud si prostřednictvím vlastních společností nechávají za úplatu zajišťovat činnosti spadající do výkonu jejich funkce.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. srpna 2026, sp. zn. 27 Cdo 719/2025, řešil otázku, zda lze přiznat nárok na vydání bezdůvodného obohacení, aniž soud předtím řádně zjistí obsah smluvního vztahu, na jehož základě bylo plnění poskytnuto.
Žalobkyně se domáhaly vrácení finančních prostředků poskytnutých žalovanému v souvislosti s plánovanou investicí a nabytím akcií. Soudy nižších stupňů jejich žalobě vyhověly s tím, že se žalovaný na jejich úkor bezdůvodně obohatil. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že soud musí nejprve zjistit skutečný obsah a účel právního jednání podle § 555 a § 556 občanského zákoníku, a teprve poté posuzovat, zda je dán nárok z bezdůvodného obohacení. Existence platné smlouvy totiž zpravidla vylučuje vznik bezdůvodného obohacení, protože plnění má právní důvod. Jestliže soudy vycházely z existence smluvních vztahů, aniž jejich obsah náležitě posoudily, byl jejich závěr o bezdůvodném obohacení předčasný. Nejvyšší soud proto rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. srpna 2026, sp. zn. 22 Cdo 2406/2025, se zabýval otázkou, jaký je rozsah informační povinnosti správce společné věci vůči spoluvlastníkovi, pokud správu vykonává třetí osoba podle § 1135 občanského zákoníku.
Žalobce, jako spoluvlastník nemovitostí, se domáhal poskytnutí informací a podkladů týkajících se správy a hospodaření se společnou věcí ze strany společnosti pověřené správou areálu. Soudy nižších stupňů jeho žalobu v převážné části zamítly s odůvodněním, že právo spoluvlastníka na informace nelze ztotožňovat s právem na vydání každé jednotlivé listiny související se správou a že žalobci již bylo přiznáno právo na vyúčtování správy. Nejvyšší soud však zdůraznil, že správce společné věci má postavení příkazníka, a jeho informační povinnost proto nelze posuzovat pouze podle pravidel podílového spoluvlastnictví. Musí poskytovat informace a vyúčtování v rozsahu umožňujícím spoluvlastníkům kontrolu výkonu správy, přičemž konkrétní rozsah požadovaných podkladů je nutné hodnotit individuálně podle okolností případu. Protože se odvolací soud postavením správce podle § 1135 o. z. nezabýval, Nejvyšší soud jeho rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. srpna 2026, sp. zn. 30 Cdo 1765/2026, řešil, zda nepatrný význam řízení o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. automaticky vylučuje přiznání peněžitého zadostiučinění za jeho nepřiměřenou délku.
Žalobkyně se domáhala omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč za téměř čtyři roky trvající řízení o žádosti o informace vedené vůči Policii ČR a Ministerstvu vnitra. Odvolací soud sice uznal nepřiměřenou délku řízení, avšak peněžité zadostiučinění nepřiznal s odůvodněním, že požadované informace neměly pro žalobkyni zásadní význam. Nejvyšší soud zdůraznil, že význam řízení pro poškozeného je sice klíčovým kritériem při posuzování formy zadostiučinění, nelze jej však hodnotit izolovaně. I v řízeních s nízkým nebo nepatrným významem může být namístě peněžitá satisfakce, zejména pokud se na nepřiměřené délce řízení podstatně podílela závažná pochybení orgánů veřejné moci, například opakované rušení vadných rozhodnutí, dlouhodobá nečinnost nebo tzv. správní „ping-pong“.
Nejvyšší soud současně připomněl, že zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. plní především kompenzační a satisfakční funkci a neslouží k sankcionování státu. Odvolacímu soudu vytkl, že se dostatečně nevypořádal s tvrzenými pochybeními správních orgánů ani s jejich vlivem na intenzitu újmy žalobkyně. Proto jeho rozhodnutí v části týkající se peněžitého zadostiučinění zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. srpna 2026, sp. zn. 27 Cdo 3331/2025, řešil otázku, zda členové představenstva jednají s péčí řádného hospodáře, pokud za úplatu delegují výkon činností spadajících do působnosti představenstva na jimi ovládané společnosti a následně tyto činnosti fakticky sami vykonávají.
Žalobkyně, společnost HC Sparta Praha a. s., se po bývalých členech představenstva domáhala náhrady škody přesahující 32 mil. Kč. Tvrdila, že žalovaní porušili péči řádného hospodáře tím, že prostřednictvím společností, které ovládali, poskytovali žalobkyni zprostředkovatelské a poradenské služby, a fakticky tak za úplatu (odměny a provize vyplacené ovládaným společnostem) vykonávali činnosti náležející do působnosti představenstva. Soudy nižších stupňů žalobu zamítly s odůvodněním, že sjednaná plnění byla poskytována za obvyklých podmínek, přinesla společnosti ekonomický prospěch a nezpůsobila jí škodu.
Nejvyšší soud však zdůraznil, že péči řádného hospodáře nelze posuzovat pouze podle výsledku nebo ekonomického přínosu daného jednání. Rozhodné je také to, zda členové představenstva jednali loajálně a v obhajitelném zájmu společnosti. Pokud si členové představenstva za úplatu zajistí výkon činností spadajících do jejich působnosti prostřednictvím vlastních společností a tyto činnosti následně sami vykonávají, může jít o jednání odporující požadavku loajality vůči společnosti. Podle Nejvyššího soudu je proto třeba zjistit, kdo předmětné činnosti skutečně vykonával a zda žalovaní pouze nepřípustně „nenajali sami sebe“ na činnosti, které měli vykonávat v rámci své funkce. Současně je nutné posoudit, zda existoval rozumný a pro společnost obhajitelný důvod pro zapojení jejich společností, a to podle okolností známých v době rozhodování, nikoli podle následného ekonomického výsledku.
Semináře, webcasty, pracovní snídaně a další akce pořádané společností Deloitte.
