Milostivé léto zahrnuje soubor opatření týkajících se dlužníků – fyzických osob, kteří měli dluh vůči státu, jeho složkám či státem spravovaným entitám. Pokud tito dlužníci splatili v termínu od 28. října 2021 do 28. ledna 2022 jistinu dluhu navýšenou o paušalizovanou odměnu pro exekutora, zbavili se tím povinnosti platit jakékoliv další poplatky spojené s jistinou dluhu. A to zejména úroky z prodlení či jiné sankční postihy. Ty jim byly ex lege prominuty. Tolik základní myšlenka Milostivého léta, která popírá dosud striktně formální přístup při vymáhání pohledávek či bagatelních dluhů.

Domnívám se, že nemá cenu poukazovat na to, že pro řadu dlužníků byla tato novela vítanou možností, jak svůj dluh splatit s minimálním nákladem. Fakticky tak Milostivé léto popřelo i obecnou hodnotu peněz, kterou v případě prodlení se splácením dluhu určuje právě úrok z prodlení. Vítězem této rovnice je tak jednoznačně dlužník, který ač dluh neplnil a je s jeho úhradou v prodlení, nebude v konečném důsledku hradit více, než měl za povinnost uhradit při samotném vzniku dluhu. A to i přesto, že mohl být v prodlení mnoho let a samotné příslušenství (úrok z prodlení) již jistinu dluhu výrazně přesáhlo.

Na věc je nutné pohlížet i optikovu věřitele, tedy státu. Co ten tím získal? Jistě nezískal více, než na co mu náležel nárok. Z tohoto pohledu stát vlastně tratil, protože vymohl pouze část dluhu. Ztráta je však pouze zdánlivá. Stát obecně není dobrým a efektivním správcem při vymáhání nároků, a to zejména těch marginálních či dlouhotrvajících. V tomto kontextu je tedy i stát beneficientem Milostivého léta, protože jeho ziskem je odbřemenění státní administrativy od těchto defektních pohledávek. Ty stát a jeho složky zatěžují, přičemž jejich realizace je nízká či dokonce záporná. Milostivé léto tak splnilo určený cíl, jímž bylo eliminovat rostoucí výši dluhu a bránit dluhové spirále, která zatěžuje jak dlužníka, tak i jeho věřitele (stát). A to se jistě v řadě případů povedlo.

Závěrem tak zbývá otázka, jak často Milostivé léto uvést do praxe. Příměrem k této úvaze může být slavná italská komedie Rozvod po italsku. Marcello Mastroianni v roli barona Cefalu v ní usiluje o odstranění své ženy, aby se mohl oženit s krásnou dívkou. Paradoxem této plánové vraždy je baronova úvaha, že s ohledem na četnost amnestií v Itálii nestráví v případě spáchání tohoto zločinu ve vězení více jak dva roky. Tato myšlenka „rychlého návratu“ pak dodá baronovi odvahu čin spáchat. Pokud uvedené přeneseme na Milostivé léto, rozhodně by se nemělo stát pravidlem, že každé dva roky či před volbami bude Milostivé léto, případně nějaká jeho obdoba realizována. Pokud by dlužníci věděli, že je v pravidelné periodě stát o příslušenství dluhu omilostní, jejich motivace ke splácení dluhu by byla minimální.

Pro anketu Zákon roku však můžeme zodpovědně uzavřít, že si Milostivé léto vavřín zaslouží. To ostatně potvrzuje i řada privátních společností, které tento koncept také převzaly a upravily pro vlastní podnikání.

Článek byl připraven pro Hospodářské noviny.