V daném případě společnost postoupila pohledávky z titulu smluvních sankcí za část jejich nominální hodnoty. Tyto pohledávky byly zaúčtovány a zároveň snižovaly základ daně společnosti v předchozích zdaňovacích obdobích. Ve svém daňovém přiznání společnost vykázala ztrátu z jejich postoupení jako daňově neuznatelný náklad a současně zvýšila základ daně o skutečný realizovaný příjem z postoupení. S tímto postupem však nesouhlasil správce daně, který tvrdil, že základ daně měl být zvýšen o celou nominální hodnotu postoupených pohledávek a nejen o příjem z nich. Tento postup správce daně opíral o § 23 odst. 3 písm. a) bod 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, (dále jen „ZDP“), kdy je zvýšení základu daně vyloučeno jen tehdy, pokud již byla částka zdaněna podle bodu § 23 odst. 3 písm. a) bod 2 ZDP, a taková situace nemůže při úplatném postoupení pohledávky nikdy nastat.

NSS potvrdil argumentaci společnosti, že postupitel by měl ve výsledku dodanit pouze (skutečný) příjem z postoupení pohledávky z titulu smluvní sankce a zbylá část pohledávky představuje nedaňový náklad.

Dále NSS potvrdil odlišný přístup v případě, kdy jsou smluvní sankce účtovány ve stejném období jako samotné postoupení pohledávek. V takovém případě totiž znění ustanovení § 23 odst. 3 písm. b) bod 1 ZDP omezuje možnost snížení základu daně u pohledávek ze smluvních sankcí zaniklých v průběhu nebo ke konci zdaňovacího období, přičemž za zánik pohledávky se pro účely tohoto ustanovení považuje i její postoupení. Dle NSS vyplývá ze zákona jasný záměr zákonodárce omezit využití tohoto ustanovení v případech, kdy pohledávka vznikla a zanikla v témže zdaňovacím období, i když souhlasí s názorem společnosti, že zde není praktický rozdíl mezi pohledávkami v prvním a druhém případě. Efektivně v tomto případě dochází ke dvojímu zdanění ztráty z postoupení pohledávek z titulu smluvních sankcí, přestože žádný příjem nebyl realizován.