V některých případech je jednoduché zjistit, kdy začíná běžet promlčecí lhůta a kdy promlčení nastane – typicky u plnění s pevně daným datem splatnosti. Jak je to ale v případech, kdy splatnost není ujednána a je závislá na vůli věřitele? Odpovědi odborné veřejnosti na tuto otázku se ještě donedávna rozcházely. O sjednocení relativně roztříštěných názorů se pokusil Velký senát Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3125/2022 ze dne 31. května 2023.

Shrnutí rozhodnutí

Dosud pravděpodobně převládající názorový proud se přikláněl k variantě, že subjektivní promlčecí lhůta u plnění, u kterých je splatnost ponechána na vůli věřitele, začíná běžet od okamžiku, kdy věřitel mohl poprvé vyzvat k plnění se zohledněním lhůty splatnosti.

Velký senát se rozhodl přidržet se své dosavadní praxe, tedy že právo, jehož splatnost je závislá na vůli věřitele, se začíná promlčovat již od okamžiku, kdy mohl věřitel vyvolat splatnost. Odchylně a poměrně překvapivě ale uzavřel, že promlčecí lhůta běží již od okamžiku, kdy věřitel poprvé mohl vyzvat dlužníka ke splnění dluhu, bez ohledu právě na ujednanou splatnost. Nejvyšší soud doslova uvedl: „Ode dne, kdy se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (právo ‚ihned‘ požádat o zaplacení dluhu), začíná běžet subjektivní promlčecí lhůta…“ Zajímavé je, že nárok věřitele se může promlčet předtím, než se vůbec stane splatným.

Je tedy třeba vždy důkladně posoudit, kdy je věřitel oprávněn poprvé o plnění požádat, protože tento den je pro počátek běhu promlčecí lhůty klíčový, a to bez ohledu na (ujednanou) splatnost navázanou na výzvu věřitele k plnění.

Praktické dopady

Zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu má hned několik praktických dopadů, které mohou ovlivnit každodenní smluvní praxi.

Typický případ, kdy se může stát, že je splatnost ponechána na vůli věřitele, je zapůjčení peněz někomu blízkému. Při zápůjčkách nejenom mezi osobami blízkými se často lhůta splatnosti neujedná a ponechá se tak na vůli věřitele. Často se tak děje se slovy jako „někdy mi to vrátíš“. Aplikujeme-li závěry Nejvyššího soudu, měla by být výzva věřitele učiněna z opatrnosti do tří let od poskytnutí zápůjčky, resp. ještě dřív, protože pokud svůj nárok věřitel nestihne v této lhůtě uplatnit u soudu, dlužníkovi bude svědčit námitka promlčení. Věřitel by měl být pozorný také u plnění s dlouhodobým horizontem.

Už ve smlouvě samotné bychom doporučovali ujednat konkrétní splatnost plnění dlužníka, tedy aby plnění nebylo závislé na vůli věřitele. Dále je možné uvažovat nad elegantním smluvním ujednáním prodlužujícím promlčecí lhůtu až do maximální možné délky patnácti let.

V případě, kdy dlužník plnění poskytne po uplynutí promlčecí lhůty, se samozřejmě nejedná o bezdůvodné obohacení věřitele, nicméně na takové jednání dlužníka by se neměl věřitel bez dalšího spoléhat.

Dalším praktickým dopadem může být vliv na tvorbu zákonných opravných položek a daňově účinného odpisu pohledávky, případně dodaňování polhůtních závazků. Například v případě tzv. časových zákonných opravných položek tvoříme opravné položky v návaznosti na dobu, která uplyne od konce sjednané doby splatnosti pohledávky. Zároveň však každá taková pohledávka nesmí být promlčená. V některých situacích se tak může stát, že by se pohledávka promlčela dříve, než by bylo možné natvořit maximální možnou opravnou položku. S tím souvisí i fakt, že nemůžeme daňově účinně odepsat pohledávku, která je promlčená. Stejně tak i neuhrazený dluh odpovídající pohledávce, která se promlčela, je obecně třeba v základu daně dodanit. Jak dlužník, tak věřitel by tedy měli mít přehled, kdy se konkrétní pohledávka promlčí, aby ji následně správně zohlednili ve svém základu daně.