Kdo je skutečným majitelem?
Za skutečného majitele se podle § 4 odst. 4 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu („AML zákon“), považuje fyzická osoba, která má fakticky nebo právně možnost vykonávat přímo nebo nepřímo rozhodující vliv v právnické osobě, ve svěřenském fondu nebo v jiném právním uspořádání bez právní osobnosti. Skutečným majitelem je vždy konkrétní fyzická osoba (příp. více fyzických osob). AML zákon dále uvádí, které skutečnosti můžou indikovat skutečného majitele. Naplnění těchto skutečností ale nemusí nutně znamenat, že je daná osoba skutečným majitelem. Vždy je potřeba posoudit, zda má tato osoba možnost vykonávat rozhodující vliv.

Společnosti mají povinnost svého skutečného majitele identifikovat a zaznamenávat aktuální údaje ke zjištění a ověření jeho totožnosti, včetně údajů o skutečnosti, která zakládá postavení skutečného majitele či jiného odůvodnění, proč je tato osoba považována za skutečného majitele.

Evidence údajů o skutečných majitelích
Evidence vznikla na základě požadavku tzv. 4. AML Směrnice na uchovávání údajů o skutečném vlastnictví v centrálním registru s cílem mít aktuální a přesné informace o konečných příjemcích finančních prostředků, ke kterým mají přístup zejména státní orgány, finanční zpravodajské jednotky a povinné osoby při provádění opatření kontroly klienta. V mnohdy složitých korporátních vztazích je totiž snadné zastřít skutečné majitele.
Evidence je neveřejným rejstříkem. Údaje o skutečném majiteli se neposkytují spolu s opisem zápisu z veřejného rejstříku a ani se neuveřejňují.

Do Evidence má přístup omezený, avšak relativně široký okruh osob. Kromě státních orgánů jde především o zástupce tzv. povinných osob, které mají z AML zákona povinnosti týkající se zjišťování a kontroly skutečných majitelů (zde se jedná především o banky a další finanční instituce). Prvním zápisem skutečných majitelů do Evidence celý proces rozhodně nekončí. Údaje je nutné udržovat aktuální a přesné.

Jaké jsou následky nezapsání skutečného majitele do Evidence?
Pokud právnické osoby do 1. ledna 2019 nesdělí a nedoloží informace o svých skutečných majitelích do Evidence, žádné přímé sankce jim prozatím nehrozí. Mohou se však dostat do problémů při žádostech o poskytování finančních služeb, protože finanční instituce musí dle AML zákona provádět kontrolu klienta, jejíž součástí je i zjišťování a ověřování skutečného majitele.  Pokud při ověřování budou využívat i Evidenci a naleznou zde rozpor (nebo žádné informace nenaleznou), je možné, že se poskytnutí bankovního produktu a služby zkomplikuje. Na další problémy by však právnické osoby mohly narazit, pokud budou usilovat o veřejnou zakázku nebo žádat o dotaci z evropských fondů. Dle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek by totiž zadavatel veřejné zakázky měl získat údaje o skutečném majiteli z Evidence.

Pokud tedy informace v Evidenci budou chybět, nebo budou v rozporu s jinak deklarovanými údaji o skutečném majiteli, právnická osoba si ztíží své šance na úspěch v zadávacím řízení. Podle oznámení zveřejněného na webových stránkách Ministerstva průmyslu a obchodu řídicí orgán Operačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost byla do výzev vyhlašovaných od června roku 2018 zařazena podmínka stanovující, že žadatelem dotace programů nebude moci být subjekt, který ke dni podání žádosti nemá zapsány skutečné majitele v Evidenci.

Je zápis do Evidence složitý?
Pro některé právnické osoby s jednoduchou vlastnickou strukturou určení skutečného majitele a jeho zápis do Evidence nebude představovat větší problém. Při naší praxi se však běžně setkáváme s vlastnickými strukturami, úpravami hlasovacích práv v orgánech apod., kdy mají tyto společnosti se samotným určením svých skutečných majitelů potíže (a to nejenom u velkých společností). Na první pohled jasný pojem skutečného majitele má totiž zákonnou definici s mnoha úskalími. Typickým příkladem mohou být společnosti s účastí zahraničních právnických osob. Pozor si musí dát i společnosti působící ve více zemích, kde jednak můžou vznikat obdobné evidence a povinnosti (hlavně v EU) a kde také ale definice skutečného majitele může být odlišná a do tamní evidence se můžou poté hlásit jiné osoby. Např. skutečným majitelem v USA je už osoba s 10 % hlasovacích práv oproti 25 % ve většině států EU.