Korporátní právo v praxi 

• Za přečtení stojí starší rozhodnutí se sp. zn. 23 Cdo 1061/2021, v němž Nejvyšší soud setrval na svých dosavadních judikaturních závěrech ohledně prevenční povinnosti mandanta, který zařízení své obchodní záležitosti svěřil mandatáři jakožto odborníkovi v oboru. Konstatoval, že i pro situaci zajišťování veřejné zakázky se příjemce dotace může dopustit porušení prevenční povinnosti, pokud odsouhlasí zadávací dokumentaci zpracovanou mandatářem obsahující zjevné porušení pravidel pro výběr dodavatelů v rámci příslušného operačního programu a dle příručky pro příjemce. I spoléhání se na to, že celou záležitost na základě mandátní smlouvy zařídí mandatář, má totiž své meze, a to právě v podobě prevenční povinnosti.
• Vaší pozornosti by nemělo uniknout rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1018/2021, které se zabývá požadavkem úředního ověření podpisů ve smlouvě o převodu obchodního podílu (u smluv uzavřených před 1. lednem 2021). Nejvyšší soud konstatuje, že i když § 209 odst. 2 ZOKu stanovuje tento požadavek v souvislosti s účinností smlouvy vůči společnosti, lze dovodit, že jde o požadavek na formu smlouvy jako takové. Opačný výklad je dle názoru Nejvyššího soudu z hlediska právní jistoty neudržitelný (a odpovídají tomu i legislativní změny účinné od 1. ledna 2021).
• V dalším rozhodnutí (29 Cdo 1099/2020) Nejvyšší soud taktéž potvrdil svoji dosavadní judikaturu ve vztahu k povinnosti jednatele jednat s péčí řádného hospodáře i po prohlášení konkursu na majetek společnosti. I když oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přejde na insolvenčního správce, neodpadá tím povinnost jednat s péčí řádného hospodáře.

Z práva nemovitostí 

Důsledky zrušení opatření obecné povahy (konkrétně územního plánu) a dopady na charakter pozemku v  daném území (tj. to, zda se jedná o pozemek určený k zastavění, či nikoli) se zabývá Nejvyšší soud ve svém aktuálním rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2700/2020. Vychází přitom jednak z komentované literatury a jednak z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Pro posouzení důsledků je přitom důležité rozlišit, zda bylo vydáno zcela nové opatření obecné povahy (např. původní územní plán byl beze zbytku nahrazen novým), nebo zda došlo jen k úpravě („novelizaci“) původního opatření. V prvním případě nemůže zrušením opatření dojít k obnovení původního opatření a dotčené území tak nevykazuje žádnou územně plánovací regulaci (tj. charakter pozemku se posuzuje tak, jako kdyby obec pro tuto část území územní plán neměla). Jestliže naopak došlo opatřením pouze ke změně územního plánu, pak původní opatření (územní plán) zůstává jako celek v platnosti a charakter pozemku se po zrušení „novelizačního“ opatření posoudí dle původního územního plánu. Výše uvedené je rovněž důležité pro možnost vlastníka pozemku (u kterého došlo ke změně charakteru) domáhat se odškodnění.

Může i nájemce nebytových prostor odpovídat za škodu způsobenou protečením vody do níže položeného nebytového prostoru? Touto otázkou se Nejvyšší soud zabývá v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2342/2021. Kladně lze odpovědět v případě naplnění předpokladů ustanovení § 2937 občanského zákoníku, dle kterého „způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě“. Za dohled může být považována i povinnost nájemce provádět běžnou údržbu a drobné opravy.

Povinnost poskytovatele služeb v souvislosti s užíváním bytů a nebytových prostor v domě s byty poskytnout příjemci služeb podklady pro vyúčtování záloh za poskytnuté služby zkoumal Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 3141/2021. Poskytovateli služeb taková povinnost neplyne přímo ze zákona, ale musí tak učinit na žádost příjemce. Nejvyšší soud konstatuje, že právo příjemce služeb seznámit se s podklady pro vyúčtování, rozúčtování a stanovení výše záloh nelze chápat formálně. V této souvislosti řeší praktické aspekty splnění takového požadavku, zejména poskytnutí reálné možnosti seznámení se s podklady, určení místa, kde mají být podklady předloženy, (ne)omezování četnosti takového seznámení se s podklady, a to tak, aby výkon daného práva nebyl znemožněn. Na druhou stranu pro příjemce služeb platí, že právo na zpřístupnění podkladů pro vyúčtování služeb nesmí vykonávat šikanujícím způsobem, tj. takovým způsobem, který by poskytovatele služeb omezoval v činnosti nebo mu způsoboval nepřiměřené náklady.

Ve starším rozhodnutí se sp. zn. 26 Cdo 3115/2021 se Nejvyšší soud zabývá předpoklady výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání z důvodu přestavby nemovité věci, kde se prostor nachází. Dle názoru Nejvyššího soudu je zákonodárcem užitý pojem „přestavována“ nutno vykládat tak, že musí jít o přestavbu trvale bránící dalšímu užívání prostor k sjednanému (určenému) účelu, a to v situaci, kdy pronajímatel nemohl (nemusel) provedení takové přestavby při uzavírání nájemní smlouvy předvídat. Pouhá oprava nemovité věci pro odůvodnění výpovědi dle tohoto ustanovení nemůže obstát.

Další zajímavá judikatura 

• Upozorňujeme na dvojici nedávných rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 435/2022 a 21 Cdo 849/2022. Podle nich již uplatňování regresu vůči vedoucím zaměstnancům není tak ojedinělé jako dříve. Navíc se již objevuje také ve státní sféře. V tomto konkrétním případě (21 Cdo 435/2022) si zaměstnavatel uplatňoval náhradu škody vzniklou v důsledku neplatnosti výpovědí dané několika zaměstnancům jeho vedoucím zaměstnancem. Ten tak učinil na základě rozhodnutí o organizační změně, které bylo shledáno jako zcela účelové a protiprávní. Škoda spočívala v povinnosti zaměstnavatele vyplatit zaměstnancům náhradu platu. NS se zabýval otázkou zákonné limitace náhrady škody při zavinění z nedbalosti. Konkrétně zda se limit 4,5násobku má vztáhnout k celkově vzniklé škodě (tj. k součtu náhrad platu), nebo ke každé jednotlivé náhradě platu. I s ohledem na předchozí argumentaci ÚS se NS přiklonil k první, tedy méně příznivé variantě pro zaměstnavatele. I tak však může mít uplatňování regresu pro zaměstnance nepříznivé důsledky, a to nejen z finančních, ale i z reputačních důvodů.
• Rozhodnutím sp. zn. 29 ICdo 43/2021 potvrdil Nejvyšší soud svůj relativně nedávný judikatorní závěr ohledně podřízených pohledávek ve smyslu § 172 odst. 2 insolvenčního zákona. Opětovně konstatoval, že podřízenými pohledávkami mohou být i úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení, tedy příslušenství, nebo smluvní pokuta vzešlá z prodlení s úhradou pohledávky i v případě, že se jedná o pohledávky veřejnoprávní (v daném případě se jednalo o pohledávku z titulu daňových nedoplatků).
• V rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2126/2020 řeší Nejvyšší soud odpovědnost za újmu způsobenou úrazem při pádu z tramvajového ostrůvku v důsledku ledovky. Nejvyšší soud s ohledem na příslušné právní předpisy, kdy ostrůvek není pozemní komunikace, ale dráha ve smyslu zákona o dráhách, a s ohledem na dosavadní judikaturu a okolnosti daného případu, kdy nebylo potvrzeno zanedbání údržby ostrůvku, potvrdil závěry nižších soudů, že ani město Brno, ani Dopravní podnik města Brno neodpovídají poškozenému za újmu.
• Otázkou odpovědnosti advokáta za majetkovou a nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku zatajení chybného postupu advokáta v soudním řízení se Nejvyšší soud zabýval ve svém nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1907/2021. Pochybení advokátky spočívalo v nedostavení se k soudnímu jednání a následně v zatajení této skutečnosti klientovi a jeho nedostatečném poučení o následcích tohoto pochybení. Dle názoru Nejvyššího soudu mohlo dojít ke vzniku majetkové újmy přesto, že dle odvolacího soudu by klient nebyl v prvoinstančním soudním řízení úspěšný. Za předpokladu, že by nedošlo k výše uvedenému pochybení ze strany advokáta, by totiž klient s vysokou pravděpodobností nepokračoval v dalším řízení a nevynaložil by zbytečně prostředky na odvolací a dovolací řízení. Nejvyšší soud dále obecně uzavřel, že porušením povinnosti advokáta a úmyslným zatajením této skutečnosti před klientem mohlo dojít i k nemajetkové újmě.