Koncem září 2024 jsme vás informovali o vládním návrhu novely stávajícího zákona 563/1993 Sb., o účetnictví („ZoU“). Od té doby se ale mnohé změnilo. V dnešním článku se zaměříme především na navrhovanou změnu v povinnosti auditu, ale pro úplnost zmíníme i zprávy o udržitelnosti.
Garanční Rozpočtový výbor na svém jednání 19. března 2025 projednal poslanecké pozměňovací návrhy a doporučil poslancům v rámci druhého čtení schválit vládní návrh novely ZoU ve znění následujících pozměňovacích návrhů. Celý text najdete na webu Poslanecké sněmovny.
Co by tedy podle Rozpočtového výboru měli poslanci ve druhém čtení, které je naplánováno na 136. schůzi (od 15. dubna 2025), schválit?
1. Navýšení limitů pro kategorizaci účetních jednotek a skupin u ukazatele obratu a celkových aktiv (ukazatel počtu zaměstnanců zůstává beze změny)
2. Změna v povinnosti auditu – novelizace § 20 ZoU
Nově by byl audit povinný pouze pro střední a velké účetní jednotky (s výjimkou vybraných účetních jednotek). Zrušila by se tak dosavadní povinnost auditu malých účetních jednotek po překročení zákonem definovaných limitů. Povinnost auditu konsolidované účetní závěrky nebo povinnost auditu stanovená jiným právním předpisem (např. při přeměnách, u nadací) zůstává beze změny.
3. Změna v povinnosti vyhotovovat zprávu o udržitelnosti – novelizace § 37f ZoU
Původně vládou navržené rozšíření povinnosti vyhotovovat zprávu o udržitelnosti se na základě zveřejněného záměru Evropské komise, tzv. Omnibusu, (informovali jsme o něm v článku) ruší, a naopak by došlo k jistému omezení počtu subjektů, které již podle stávajícího zákona tuto povinnost mají. Nově by dle návrhu měly povinnost vyhotovovat zprávu o udržitelnosti obchodní společnosti, spořitelní a úvěrní družstva nebo pojišťovny, které
Účinnost novely by měla být od 1. ledna 2026, ale jak jsme informovali v našem zářijovém článku, některá ustanovení, např. o změně limitů pro kategorizaci, budou uplatnitelná částečně do minulosti.
K jakým konkrétním změnám v povinnosti auditu dojde?
Pojďme se teď podrobněji podívat na faktické dopady návrhu v oblasti povinnosti auditu. Jak je uvedeno výše, podle návrhu by od účetního období začínajícího 1. ledna 2026 již malé účetní jednotky nepodléhaly povinnosti mít svou účetní závěrku auditovanou. Dále to pro ně znamená, že nebudou podléhat povinnosti vyhotovovat výroční zprávu, nemusí zveřejňovat výkaz zisku a ztráty (pokud jim tyto povinnosti nenařizuje zvláštní právní předpis a mohou mít účetní závěrku sestavenou ve zkráceném rozsahu).
Účetní jednotky sestavující účetní závěrku ve zkráceném rozsahu nemají povinnost účtovat o odložené dani, ale pokud dosud o odložené dani účtovaly, nemohou o ní na základě změny rozsahu sestavení účetní závěrky přestat účtovat. Jednalo by se totiž o dobrovolnou změnu účetní metody a ta je umožněna pouze z důvodů zpřesnění věrného zobrazení nebo zkvalitnění vypovídací schopnosti účetní závěrky. Nerozeznání, resp. odúčtování stávající odložené daně by rozhodně ke zkvalitnění vypovídací schopnosti účetní závěrky nevedlo.
To, že účetní jednotka nemá povinnost auditu své účetní závěrky uloženou ze zákona, ještě automaticky neznamená, že se auditu zcela vyhne. Například pokud je dceřinou společností, resp. součástí konsolidačního celku, a mateřská (konsolidující) společnost sestavuje konsolidovanou účetní závěrku, která musí být ověřena auditorem, data, která do konsolidace vstupují, musí být také auditorem ověřená. Dále banky mohou při poskytování financování vyžadovat auditované účetní závěrky nebo může být audit požadavkem některých dotačních titulů či potenciálních investorů.
Je nepovinný audit něco jiného než audit povinný? Může být třeba levnější? Z pohledu auditora a auditorských předpisů je zcela irelevantní, zda se jedná o audit požadovaný ZoU, nebo nikoliv, pokud je po něm požadováno přiměřené ujištění, tj. pokud vydává výrok, že účetní závěrka podává věrný a poctivý obraz. Jediný rozdíl je v tom, že u nepovinného auditu si zadavatel může zvolit i nižší stupeň ujištění, tzv. omezené ujištění, které je typicky spojeno s menším objemem auditorských prací. Je také férové upozornit na skutečnost, že pokud společnost není běžně auditovaná a z nějakého důvodu pak audit potřebuje (např. pro získání výhodnějšího financování nebo v souvislosti s účastí na přeměně), je takový jednorázový audit často nákladný a samotný proces auditu pak obvykle i o něco delší či náročnější. Naopak pravidelný audit tyto nevýhody potlačuje.
Provedený audit často pomáhal i daňovým poradcům, kteří se mohli spolehnout, že údaje v účetnictví a zvolené metody účtování prošly nezávislou kontrolou. Snižovalo se tak riziko, že finanční úřad při kontrole napadne zvolený způsob účtování jako způsob, který není v souladu se zákonem o účetnictví. Může tudíž vznikat otázka, zda ušetření nákladů na povinný audit nezvýší výdaje na přípravu daňového přiznání.
Pokud tedy výše uvedený návrh omezení povinného auditu projde, bude rozhodnutí, zda spolupráci s auditorem zcela ukončit, nebo v ní pokračovat a v jakém rozsahu, jistě vyžadovat hlubší analýzu ze strany vedení účetní jednotky – včetně vyhodnocení ekonomických důsledků (náklady na ověření vs. zvýšené náklady úvěrového financování, zvýšené daňové riziko apod.).
Některé další podněty k zamyšlení v souvislosti s posunem limitů povinného auditu nabízí také příspěvek Komory auditorů České republiky.
Semináře, webcasty, pracovní snídaně a další akce pořádané společností Deloitte.
