Jak moc bylo těžké najít originální odstavec v knize, který by měl přesně 366 znaků a nebylo tak nutné do něj vpisovat další text? „Poměrně těžké, hledal jsem na internetu, ve své knihovně, jednoduše všude… Výběr knihy Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí tak není cílený, je to tedy pouze čistá vypočítavost. Spočítal jsem si, že odstavec zkrátka sedí,“ vzpomíná Vladimír Mokrý na rok 2015, kdy ho napadla myšlenka přenést citát z knihy na papír a každý den nakreslit jedno písmeno. První den v novém roce pak s projektem začal. Od konce, od finální tečky v citátu.

Proč jste se rozhodl ztvárnit citát Milana Kundery v angličtině?
Vlastně ani nevím, kolik má ten odstavec písmen v češtině, většina mých přátel neumí česky, moje původní představa byla, že když projekt nakonec dokončím a vydám z něj sérii plakátů, tak si je pak moji přátelé budou moct vzít domů. Asi už je navíc na čase, abychom komunikovali umění v angličtině.

Kreslil jste opravdu každý den?
Každý den jeden znak, ani jeden den jsem nevynechal. Dal jsem si cíl, že se naučím kreslit, naučím se nějakému novému návyku, a možná se v tom objeví i nějaký náznak osobního deníku.

366 písmen není úplně málo, jak jste bojoval s tím, abyste se neopakoval?
Daný den jsem potřeboval nakreslit dané písmeno, to byl prostě fakt. Spoustu mých přátel chtělo nakreslit jejich konkrétní představu, aby měli písmeno pro sebe, ale já jsem jim to nemohl slibovat, protože jsem jel přesně podle citátu. Písmena jsem začal kreslit od konce – konečnou tečku v citátu tedy 1. ledna 2016, poslední prosincový den jsem skončil téčkem, kterým citát začíná.

Co všechno se v jednotlivých písmenech odráží?
V písmenech se začaly projevovat zážitky z předchozího dne, když se mi stalo něco negativního, nebo naopak pozitivního, všechno jsem do toho promítal. Tvar neměl předem daný koncept, písmena jsem nekreslil do zásoby. Když jsem byl na letišti nebo u zubaře, inspiroval jsem se danou situací a přenesl ji do jednotlivých písmen. Během léta jsem odjel na dovolenou, poprvé jsem surfoval, procestoval jsem Portugalsko, Athény, Srbsko, Maďarsko, začátek roku jsem trávil v Gdaňsku. Kresby v sobě zachytily rozchod s přítelkyní i vážné onemocnění v rodině. Na písmenech je zkrátka vidět, kde jsem zrovna byl a v jakém jsem byl zrovna rozpoložení. Jsou tam pozitiva i negativa daného roku.

366 znaků = rok vašeho života, funguje to pro vás osobně tak, že při pohledu na konkrétní písmeno si vždy vybavíte i konkrétní zážitek, který je s ním spjatý?
Na to se mě lidé hodně ptají, ale já ve skutečnosti v této souvislosti poznávám tak každé třetí písmeno (směje se). Ten obraz má strašně moc přenesených významů, ne každý ale vnímá, že je za každým písmenem nějaký příběh, na vernisáži jsem viděl, že lidé si nefotí celek, ale písmena jako taková – vidí v nich symboly, které jim mohou připomenout jejich vlastní zážitek.

Kolikrát jste měl chuť s tím praštit?
Strávil jsem nad projektem kolem 340 hodin. Někdy jsem byl hodně unavený, potřeboval jsem udělat spoustu jiných věcí, v závěru roku 2016 jsem byl právě kvůli osobním důvodům v rodině v dost negativní náladě… Ale i přesto jsem kreslil – každý den jedno písmeno, to byl prostě můj cíl.

U podobných věcí je důležité, abyste činnost dělali pravidelně a aby byla zaznamenána. Pro mě to byl Instagram, kam jsem všechna písmena každý den přidával, což pro mě vlastně byla i určitá forma kontroly. Roční projekt je ale opravdu dlouhá doba, znovu bych už do něj asi nešel.

Přiznáte bez mučení, kolik písmen jste předělával?
Pravda, pár se jich nedostalo do finálního výběru, ale to bylo proto, že jsem vždy udělal chybu na začátku, takže byl čas písmeno předělat – 12 až 13 písmen jsem dělal znovu, hodně z nich jsem kreslil ve vlaku. Například jsem nebyl spokojen s linií, tak jsem začal znovu. Na začátku jsem si nebyl jistý kvalitou, říkal jsem si, mám to zabalit, nemám to zabalit… ale s každým dalším písmenem jsem zjišťoval, že mohu experimentovat s tvary, s čárkami, že to můžu různě prolínat.

V určitém okamžiku jsem si ale uvědomil, že nemůžu být detailista, jakým jsem býval, že je to prostě součást života, když se něco nepovede. Historicky jsem trpěl tím, že jsem chtěl mít všechno perfektní, ale takhle to prostě není. Dokonalosti nelze dosáhnout.

Vladimír Mokrý: 366 letter
366 písmen, 340 hodin práce, citát Milana Kundery z knihy Nesnesitelná lehkost bytí – takový je obraz Vladimíra Mokrého, který můžete vidět v pražské kanceláři Deloitte.

(NE)SNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ?

O mileniálech, respektive o generaci zet se teď hodně mluví. Často se zmiňuje právě ona svoboda, volnost, zkrátka prostor pro to, aby člověk dělal jen to, co ho baví. Opravdu to v praxi takhle funguje?
Myslím si, že je to něčím vykoupené. Já a někteří mí přátelé nevlastníme žádnou nemovitost, ty statky prostě nemáme… vyměňujeme svobodu za to, že experimentujeme. V posledních 6 letech jsem experimentoval se 3 firmami, vždy jsem se naučil novým věcem, ale nebylo to nic, co by se mnou rezonovalo, ani něco, co bych do budoucna potřeboval… Svobodu vidím v tom, že sice neshromažďujete statky, které by vám v budoucnu dávaly nějakou jistotu, ale nyní máte možnost stavět svůj život podle svých představ.

Jak to tedy teď máte?
Rozhodl jsem se, že budu trošku větší sobec. Startupy, které jsem stavěl s přáteli, pro mě nikdy nebyly natolik zajímavé, abych je postavil sám. Motivátorem pro mě byl externí faktor, klasický příběh o úspěšných podnikatelích, v něm jsem se viděl, a to byla obrovská chyba. Nemůžete dělat věc, kterou děláte pro peníze, ale přitom ji nemít rád. Už vím, že budu dělat něco, co se mnou bude více rezonovat, byť budu mít málo peněz. Teď zním jako příručka pro mileniály, ale tak to prostě je.

Co vás čeká dál?
V září odjíždím studovat na prestižní soukromou uměleckou školu umění do Montréalu, kde se ode mne očekává, že budu kreslit 60 hodin týdne, což je opravdu hodně. A design, kterým sem se živil doposud, mám rád. Design je smysluplná věc, člověk vytváří online i offline svět kolem sebe, přemýšlí o něm, což je super. Ale cítím, že by to mohlo být ještě krapet lepší. Chodil jsem na ZUŠ, jsem vystudovaný učitel výtvarné výchovy, hodně jsem kreslil a tak jsem si poslední dobou říkal: co udělat pro to, abych si splnil svůj dětský sen, místo toho, abych pořád jen vydělával peníze?

Teď jste tu odvahu našel?
Ano, rok a půl budu studovat školu, která ze mě udělá seniorního Concept Art tvůrce. Shánět peníze na studium a na živobytí pro mě ale bylo dost obtížné. Abyste totiž mohli studovat v Kanadě, musíte imigrační kanceláři prokázat, že máte dostatek peněz. Ale proč já jedu studovat? Proto, abych se uměním mohl živit, takže teď zrovna ty peníze k dispozici nemám. Společnost není na tyhle případy připravena. Vzali mě na školu, kam ročně přijmou jen 20 lidí, kdybych ale neměl přátelé, kteří mi pomohli, nikdy bych v tomhle snu nemohl pokračovat.

Západní společnost funguje jinak, nemůžete si prostě říct, že už jste ve svém oboru udělali dost a teď chcete jít jinou cestou. A že chcete využít určité zkratky a učit se od těch nejlepších lidí v zahraničí. Jenže zjistíte, že to jde velmi obtížně. Ale abychom nekončili negativně: Vlastně to nevadí, je to pro mě výzva, a já se s ní poperu!

A jaký citát se skrývá na plátně? Tady ho máte v originálním znění:
“The heaviest of burdens crushes us, we sink beneath it, it pins us to the ground. But in love poetry of every age, the woman longs to be weighed down by the man’s body. The heaviest of burdens is therefore simultaneously an image of life’s most intense fulfillment. The heavier the burden, the closer our lives come to the earth, the more real and truthful they become.” Citát je z díla Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí