Finanční správa dosud pojem „neuhrazená daň“ vykládala extenzivně a užívala institutu zástavního práva k zajištění i dosud nepravomocně stanovené daně. Docházelo tak k situacím, kdy správce daně zřídil zástavní právo k dani, s jejímž stanovením daňový subjekt nesouhlasil a bránil se proti její výši odvoláním. V nejzazších případech se správce daně mohl uchýlit ke zřízení zástavního práva i poté, co stanovení daně dodatečně pozbylo právní moci v návaznosti na úspěch daňového subjektu v soudním řízení.

Práv daňových subjektů se v otázce, zda je správce daně oprávněn zřídit zástavní právo k dani, která je předmětem odvolacího řízení, zastal až Nejvyšší správní soud v nedávném rozsudku, v němž konstatoval, že ke zřízení zástavního práva může dojít pouze v případě existence daňové pohledávky zjištěné a pravomocně stanovené ve vyměřovacím řízení. V kontextu tohoto rozsudku je tak praxi finanční správy, kdy dochází ke zřízení zástavního práva k dosud nepravomocně stanovené dani, nutné označit za nezákonnou.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu tedy ukázal, že má smysl bránit svá práva a majetek v případě, že vám správce daně zřídí zástavní právo k dani, přestože s jejím stanovením nesouhlasíte a podali jste proti němu odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.