V projednávaném sporu navrhl daňový subjekt správci daně portfolio důkazů včetně svědeckých výpovědí osob, které měly podpořit jeho nárok na odpočet DPH z přijatých služeb. Správce daně ale shledal důkazy nepřesvědčivými a daná svědectví označil za málo konkrétní pro to, aby prokázala tvrzení daňového subjektu. Krajský soud se ve svém rozsudku omezil v podstatě jen na souhlasná konstatování přisvědčující závěrům správce daně.

NSS pak primárně rozhodl o nepřezkoumatelnosti daného rozsudku, protože krajský soud blíže nevysvětlil, proč se pouze ztotožnil se správcem daně. Specificky NSS také uvedl, že se krajský soud měl zabývat obsahem provedených svědeckých výpovědí a návrhem dalších důkazních prostředků, které daňové orgány neprovedly, a měl také vysvětlit, proč je při poskytování triviálních služeb nezbytné dokládat totožnost konkrétních fyzických osob, které je reálně prováděly.

Nad rámec těchto skutečností NSS také podotkl, že není možné paušálně tvrdit, že by podnikatelé měli povinnost opatřovat si blíže nespecifikované množství důkazních prostředků tak, aby vždy vyhověli požadavkům daňových úřadů, protože hlavním účelem podnikání je dosažení zisku, nikoli ničím neohraničené shromažďování listin a kontaktů pro účely možného daňového řízení v budoucnu.

Přestože závěrečné konstatování NSS vzbudilo u veřejnosti mnoho pozitivních ohlasů a jedná se o příznivý signál v oblasti dokazování, lze daňovým subjektům i nadále doporučit, aby preventivně uchovávaly dostatečné důkazní prostředky pro účely případných daňových sporů.