Daně 

NSS: Mateřská společnost musí smluvnímu výrobci kompenzovat ztráty

Nejvyšší správní soud („NSS“) vydal v dubnu rozsudek v oblasti převodních cen, kde potvrdil názor finanční správy, že dceřiné společnosti nadnárodních skupin, které působí v České republice jako tzv. smluvní výrobci, by v principu neměly dosahovat z výkonu svých rutinních aktivit ztrát. V případě, že ze své činnosti ztrát dosáhnou – bez ohledu na to, zda z transakcí se spojenými, nebo nespojenými osobami –, měla by jim skupina, resp. mateřská společnost takové ztráty kompenzovat tak, aby vykázaly alespoň minimální provozní ziskovost.

Správce daně doměřil u výrobní společnosti, která je součástí nadnárodní skupiny, dodatečnou daň z příjmů, jelikož vyhodnotil, že společnost funguje z pohledu převodních cen jako tzv. smluvní výrobce, a neměla by tak dosahovat ztrát. Přestože společnost dodávala napřímo své výrobky (automobilové díly) jak spojeným, tak nespojeným osobám (výrobcům automobilů), nesla dle správce daně v rámci svých výrobních aktivit rizika, která nemohla z titulu své pozice smluvního výrobce ovlivnit. Například se jednalo o měnové riziko u nákupu vstupů pro výrobu nebo riziko určení prodejních cen svých výrobků. Správce daně konstatoval, že společnost prodávala výrobky za cenu pod úrovní provozních nákladů, které nebyla schopna do konečných cen vůči zákazníkům promítnout, jelikož ceny produktů se zákazníky dojednávala buď mateřská společnost, nebo další dvě sesterské společnosti. Důsledkem takového nastavení pak bylo ztrátové hospodaření, které nebylo společnosti nijak kompenzováno.

Správce daně tedy identifikoval vnitroskupinovou transakci, tzv. „hypotetickou službu spočívající v realizaci ztrátové výroby ve prospěch skupiny“, za kterou by byl nezávislý podnik, v případě její realizace, dostatečně kompenzován. Takovou kompenzaci však daňový subjekt neobdržel. Výše kompenzace správce daně vyčíslil tak, aby společnost dosáhla celkové provozní ziskovosti (ze všech transakcí, jak spojených, tak nespojených) ve výši 1,26 %, představující minimum rozpětí dosahovaného srovnatelnými subjekty (oproti záporné ziskovosti ve výši -3,27 % vykázané daňovým subjektem). NSS ve svém rozsudku 7 Afs 398/2019-49 potvrdil postup i závěry správce daně i krajského soudu. NSS rovněž osvědčil, že vykázaná pozitivní ziskovost daňového subjektu v následujících zdaňovacích obdobích není vůbec relevantní pro závěry ohledně ziskovosti dosažené v řešeném zdaňovacím období (v tomto případě v roce 2011).

Současně NSS připustil, že není podstatné, která ze spojených osob (mateřská společnost nebo sesterské společnosti) měla společnosti poskytnout kompenzaci rizik. NSS nakonec uzavřel, že v tomto konkrétním případě měla společnost kompenzaci uplatnit vůči své mateřské společnosti, která je i řídicí entitou celé skupiny.

Klíčové aspekty tohoto rozhodnutí v návaznosti na naše zkušenosti z obdobných daňových řízení lze shrnout následovně:

  • Prokazování tzv. funkčního a rizikového profilu v rámci daňové kontroly zůstává nadále klíčovou, ale v praxi zároveň velmi komplikovanou a problematickou oblastí. Velmi často se setkáváme se skutečností, že daňoví poplatníci nemají například formálně zachycené rozhodovací procesy v rámci společnosti a často nedisponují přesvědčivými argumenty, které by potvrzovaly deklarované skutečnosti. Je nutné zmínit, že v tomto konkrétním případě společnost předložila při zahájení daňové kontroly dokumentaci převodních cen, ve které se sama označila za smluvního výrobce, který vykonává pouze omezené funkce. Až následně v rámci kontroly předložila aktualizovanou dokumentaci, ve které deklarovala komplexnější funkční profil (tzv. licencovaného výrobce), aniž by však důvěryhodně prokázala změny ve funkčním profilu.
  • Dlouhodobým názorem české finanční správy je i to, že v případě prokázání omezeného funkčního a rizikového profilu není relevantní, zda společnost dodává své výrobky spojeným nebo nespojeným osobám. Pokud mateřská či jiná společnost ve skupině ovlivňuje rozhodovací procesy, které mohou mít zásadní dopad na materializaci rizik u dceřiné společnosti, například vyjednává samostatně o cenách klíčových vstupů nebo jedná se zákazníky o prodejních cenách, měla by si dceřiná společnost trvat v takovém případě na zajištění minimální tržní ziskovosti ze strany mateřské či jiné společnosti ve skupině.
  • Případná pozitivní ziskovost daňového subjektu s omezeným funkčním a rizikovým profilem v jiných obdobích (ať už předchozích, nebo následujících) není relevantní. Tento přístup je v souladu s dlouhodobým trendem deklarovaným českou daňovou správou, která neakceptuje – v rozporu s doporučeními OECD – tzv. multiple-year approach, kdy se testuje průměrná ziskovost subjektu za více období, zpravidla 3 nebo 5 let.
  • Nakonec je nutné zmínit, že názor NSS, že není důležité, která konkrétní entita ze skupiny by měla subjektu s omezeným funkčním a rizikovým profilem kompenzovat případné ztráty, může zkomplikovat, nebo i znemožnit případnou dohadovací proceduru (tzv. MAP) za účelem vyloučení dvojího zdanění.

Závěrem je třeba poznamenat, že zmíněný rozsudek potvrzuje, že nesprávné nastavení převodních cen nebo nedostatek související podpůrné dokumentace či přesvědčivých důkazních prostředků může vyústit nejen v dodatečné výdaje v souvislosti s doměrkem dodatečné daně, souvisejícího penále a úroku z prodlení, ale také ve významnou nutnou časovou dotaci ze strany společnosti na vedení daňové kontroly a navazujících řízení (odvolací řízení, soudní řízení v prvním stupni nebo u NSS) a souvisejících nákladů na poradce či právní zastoupení. V konkrétním případě došlo totiž k rozhodnutí sporu až více než 10 let od ukončení kontrolovaného zdaňovacího období. Jelikož obdobné nastavení může být relevantní pro více zdaňovacích období, může být finanční dopad nejen na společnost, ale i celou skupinu velmi materiální.

Převodní ceny Přímé daně

Nadcházející akce

Semináře, webcasty, pracovní snídaně a další akce pořádané společností Deloitte.

    Zobrazit vícearrow-right