Nejvyšší soud umožnil svým judikátem z března 2019 používat řádnou či mimořádnou účetní závěrku jako podklad pro výplatu podílu na zisku až do konce následujícího účetního období. Byla tak prolomena dříve judikovaná šestiměsíční lhůta použitelnosti účetní závěrky jako podkladu pro výplatu podílu na zisku.
Dřívější právní úprava obsažená v obchodním zákoníku stanovila šestiměsíční lhůtu plynoucí od skončení účetního období, v níž musela valná hromada schválit účetní závěrku společnosti. Obchodní zákoník přitom výslovně nestanovil lhůtu, v níž by valná hromada musela rozhodnout o rozdělení podílů na zisku. Judikatura Nejvyššího soudu obsažená např. v rozsudku 29 Cdo 4284/2007 ze dne 30. 9. 2009 dovodila, že především z důvodů ochrany věřitelů „po uplynutí lhůty upravené pro svolání valné hromady za účelem projednání řádné účetní závěrky nemůže řádná účetní závěrka zpracovaná za předchozí účetní období sloužit jako podklad pro rozdělení zisku“. Argumentace vycházela z předpokladu, že starší účetní závěrka již nemá dostatečnou vypovídací schopnost, aby poskytla reálný obraz finanční situace společnosti, na jehož základě by mohli akcionáři kvalifikovaně rozhodnout o rozdělení zisku.
Tento rozsudek byl řadou odborníků kritizován, nicméně i po 1. 1. 2014, kdy vstoupil v účinnost zákon o obchodních korporacích, býval praxí tento judikát nadále respektován. Společnosti proto často po uplynutí šestiměsíční lhůty vyplácely raději zálohy na podíl na zisku.
Zlom v tomto výkladu přineslo až usnesení 27 Cdo 3885/2017 ze dne 27. 3. 2019. Nejvyšší soud v něm vyložil změny právní úpravy v oblasti rozdělování zisku akciové společnosti, které přinesl zákon o obchodních korporacích oproti úpravě obsažené v obchodním zákoníku.
Nejvyšší soud se zabýval především následujícími třemi otázkami:
- rozhodováním valné hromady o rozdělení zisku a vztahu k použitelnosti účetní závěrky,
- výkladem náležitostí pozvánky na valnou hromadu,
- souladem usnesení valné hromady s dobrými mravy.
V další části tohoto článku se budeme zabývat pouze prvním bodem.
Nejvyšší soud v prvé řadě konstatoval, že právní úprava rozdělování zisku akciové společnosti doznala s účinností od 1. 1. 2014 několika změn, a proto nelze bez dalšího přejímat judikatorní závěry přijaté při výkladu obchodního zákoníku.
Ačkoliv i zákon o obchodních korporacích určuje, že podíl na zisku se stanoví na základě řádné nebo mimořádné účetní závěrky schválené nejvyšším orgánem obchodní korporace (§ 34 odst. 1 z. o. k.) a současně upravuje lhůtu pro projednání řádné účetní závěrky akciové společnosti (§ 403 odst. 1 z. o. k.), předchozí judikaturu vztahující se k obchodnímu zákoníku již nadále nelze aplikovat. Je tomu tak proto, že zákon o obchodních korporacích – na rozdíl od obchodního zákoníku – výslovně upravuje tzv. insolvenční test (§ 40 odst. 1 z. o. k.), jenž by měl dostačovat pro dosažení cíle zabránit vyplacení podílů na zisku „na úkor“ věřitelů společnosti.
Dále je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že se lze dle zákona o obchodních korporacích judikatorně dovozenému pravidlu o „omezené využitelnosti“ řádné účetní závěrky pro rozdělení zisku snadno vyhnout tím, že společnost emituje akcie s pevnými podíly na zisku. Právo na pevný podíl na zisku za předchozí účetní období totiž vzniká již k prvnímu dni následujícího účetního období, pokud byl v předchozím účetním období zisk vytvořen. Akcionáři s akciemi s pevným podílem na zisku tedy dosáhnou na pevný podíl na zisku bez ohledu na to, zda a kdy valná hromada rozhodne o rozdělení zisku.
Dle Nejvyššího soudu „s účinností od 1. 1. 2014 tudíž řádná účetní závěrka zpracovaná za předchozí účetní období může sloužit jako podklad pro rozdělení zisku až do konce následujícího účetního období“.
V tomto ohledu se jedná o průlomové rozhodnutí, na jehož základě bude možné, aby valná hromada rozhodla o rozdělení zisku kdykoli v průběhu celého následujícího účetního období za předpokladu, že společnost bude splňovat insolvenční test a výplatou zisku si nepřivodí úpadek.
Nejvyšší soud se také vyjádřil k otázce nemožnosti vyplatit tantiémy, když nedojde k výplatě zisku akcionářům. V době platnosti obchodního zákoníku se používalo pravidlo, že valná hromada nemůže stanovit podíl členů představenstva a dozorčí rady na zisku (tantiému), aniž by schválila zisk k rozdělení a podíl akcionářů na takto určeném zisku (dividendu). Dle Nejvyššího soudu „s účinností od 1. 1. 2014 valná hromada může rozhodnout o rozdělení zisku i tak, že jeho část rozdělí v podobě tantiém mezi členy volených orgánů (za předpokladu, že to připouští stanovy společnosti), popř. ji přidělí do fondu zřízeného stanovami a tvořeného ze zisku, a zbytek zisku ponechá na účtu nerozděleného zisku; i pro nerozdělení zbývající části zisku mezi akcionáře však musí být dány důležité důvody“. Důležitým důvodem pro nerozdělení (části) zisku mezi akcionáře přitom může být (mimo jiné) i ujednání obsažené ve stanovách upravující nakládání se ziskem společnosti.
V připravovaném návrhu novely zákona o obchodních korporacích, která by měla platit od 1. 1. 2020, je v reakci na novou judikaturu Nejvyššího soudu ČR výslovně uvedeno, že zisk zjištěný na základě řádné nebo mimořádné účetní závěrky je možné vyplácet až do konce účetního období následujícím po účetním období, za něž byla účetní závěrka sestavena.
Dochází také k omezení výše záloh na výplatu podílu na zisku, a to do výše poloviny průměru výsledků hospodaření dosažených v posledních třech účetních obdobích.
Celý text rozhodnutí naleznete na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Zdroj: www.nsoud.cz
Článek je součástí zpravodaje dReport – září 2019, Účetní novinky.
Semináře, webcasty, pracovní snídaně a další akce pořádané společností Deloitte.
