Co se týče zákona o pobytu cizinců, Ústavní soud prohlásil za neústavní § 169r odst. 1 písm. j), dle kterého bylo možné zastavit správní řízení o povolení k pobytu, jestliže cizinec, který je rodinným příslušníkem občana České republiky, požádal o vydání povolení k přechodnému pobytu nebo k trvalému pobytu, přestože v době podání žádosti neměl oprávnění pobývat na území České republiky nebo mu již bylo na základě výjezdního příkazu přikázáno opustit území ČR. Smyslem tohoto ustanovení mělo být dle zákonodárce zefektivnění správního řízení, neboť vycestováním cizince bez pobytového oprávnění z území státu ztrácí pokračování v řízení o povolení k pobytu smysl. Stejně tak mělo být dle zákonodárce smyslem regulovat migraci, neboť cizinci měli tímto způsobem dosahovat krátkodobé možnosti pobytu.

Ústavní soud však zhodnotil, že v důsledku této změny byli cizinci de facto zbaveni možnosti soudního přezkumu toho, zda splnili podmínky pobytu, a ponecháno jim bylo pouze právo na soudní přezkum naplnění důvodů zastavení řízení. Ústavní soud tak shledal předmětné ustanovení zákona o pobytu cizinců v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 10 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud dále zrušil § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců a § 46a odst. 9 a § 73 odst. 8 zákona o azylu. Dle těchto ustanovení platilo, že bylo-li ukončeno zajištění (detence) cizince nebo žadatele o udělení azylu, mohlo být zastaveno řízení o správní žalobě, neboť ukončení omezení (zbavení) osobní svobody naplňuje cíl sledovaný žalobou. V důsledku této úpravy byli cizinci a žadatelé o azyl zbaveni možnosti požadovat odškodnění od státu za nezákonné zbavení či omezení osobní svobody a možnosti požadovat provedení úplné kontroly zásahu do základních práv a svobod. Zejména s odkazem na bohatou judikaturu ESLP napadená ustanovení Ústavní soud zrušil zejména pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Článek je součástí zpravodaje dReport – leden 2019, Daňové novinky, Dotace a investiční pobídky.