Většina diskuzí, která se ohledně daňových konsekvencí v tomto ohledu dodnes vedla, se převážně týkala nastavení převodních cen. Nastavení vnitroskupinových cen v souladu s principem tržního odstupu je tak dnes normou, jejíž sledování a naplňování se stalo pro mnoho skupin na trhu běžné.

Hlavním problémem se tak stává poměr alokace mezi jednotlivé společnosti a doložení reálného poskytnutí těchto služeb a zda slouží k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů přijímající společnosti. V dnešní době má jen málo společností připravený robustní a dokonalý tzv. „defense file“, v rámci kterého by bylo detailně zdokladováno, jaké konkrétní služby (např. příprava rozpočtů, poradenství ve věci akvizice atd.) byly poskytnuty, v jakém rozsahu (počet dní, hodin, kdy konkrétně atd.), kým (kterou konkrétní osobou poskytující společnosti) a zároveň by byly zaznamenány výstupy z těchto služeb (zápisy z jednání, emaily, komentáře atd.).

Precedent v tom, v jakém rozsahu by měly být přijaté služby zdokumentovány, přinesl rozsudek Krajského rozsudku (č.10 Af 5/2016) v Českých Budějovicích. V tomto rozsudku se krajský soud postavil na stranu správce daně a potvrdil daňový doměrek v částce přesahující 14 miliónů Kč včetně penále za neprokázání služeb od spojené osoby.

Zmiňovaný spor má dvě úrovně, kdy na jedné straně byla v rámci daňové kontroly rozporována daňová uznatelnost nákladů na poradenské služby přijaté od mateřské společnosti. Druhou rozporovanou oblastí byla daňová uznatelnost právních služeb poskytnutých třetí stranou prostřednictvím mateřské společnosti, která tyto náklady daňovému subjektu následně přefakturovala.

Daňový subjekt v rámci své obhajoby předložil množství důkazů, které měly poskytnutí služeb mateřskou společností prokázat. Mezi předloženými důkazy figurovaly například prezentace ze školení, akční plány, e-mailové diskuze a další záznamy komunikace se zástupci mateřské společnosti. Dále společnost předložila řadu faktur, ke kterým po výzvě finančního úřadu doložila také kalkulace výpočtu odměn včetně přehledu měsíčních mzdových nákladů zaměstnanců mateřské společnosti, kteří na poskytování služby participovali.

Správce daně však zhodnotil, že v případě poskytnutých důkazů zůstalo u obecného popisu služeb, u žádného z předložených důkazních prostředků daňový subjekt neprokazuje konkrétní odpracovaný čas ani skutečnou cenu poskytnutých služeb, v jednotlivých přílohách odkazuje pouze na konkrétní přijatou fakturu, aniž by vyčíslil, jakou částkou se konkrétní služba podílí na celkové částce faktury. Dále správce daně argumentuje, že zejména nelze přiřadit konkrétní výdaj (cenu služby) ke konkrétní poskytnuté službě, a v důsledku toho tedy uznat výdaj jako daňově uznatelný.

V případě kalkulace odměn zaměstnanců mateřské společnosti přiložené dodatečně jako příloha k fakturám, se soud ztotožnil se závěrem správce daně, že předložené kalkulace byly vypracovány daňovým subjektem zpětně, a nejsou tedy věrohodné a způsobilé prokázat v nich uvedené skutečnosti. Podobně se soud vyjádřil i ke zpětnému uzavírání smluv, kdy připomněl závěr z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 8/2014-174, že zpětné tvrzení o tom, že bylo subjektem postupováno v minulosti podle smlouvy uzavřené později, avšak bez doložení konkrétních výdajů spojených s konkrétním poskytnutím služeb, nestačí.

Co se týká oblasti přefakturovaných nákladů za právní služby, soud se ztotožnil s názorem správce daně, kdy daňový subjekt neprokázal, že si právní služby objednal, neprokázal, čeho se jednotlivé schůzky konkrétně týkaly, neprokázal způsob zadání práce a výstup, který byl pro něj učiněn.

I když tedy daná společnost poskytla v průběhu daňové kontroly například memorandum vypracované externím poskytovatelem právních služeb, ze kterého plynulo, že některé služby se explicitně týkaly činnosti dané společnosti, dle správce daně společnost neunesla důkazní břemeno v prokázání, jak výstup konkrétně přispěl k činnosti společnosti a přinesl jí užitek. Konkrétně se v rozsudku zmiňuje právní služba spojená se změnou splátkového kalendáře společnosti vůči bance, aniž by však kalendář byl ve svém důsledku změněn. Správce daně argumentuje, že pokud by tato služba měla být uznána jako daňový výdaj, mělo ke změně splátkového kalendáře opravdu dojít.

Krajský soud v rozsudku sice připomíná, že je pouze na daňovém subjektu, jaké důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení předloží, zároveň však upozorňuje, že pokud chybí konkretizace vynaloženého výdaje na straně jedné a jeho spojení s přesně specifikovaným poskytnutím služby na straně druhé, nelze výdaj hodnotit jako daňově uznatelný.

Prozatím se jedná o rozsudek krajského soudu, spor se vede dále na úrovni Nejvyššího správního soudu, kdy si budeme muset na rozhodnutí minimálně pár měsíců ještě počkat. Již teď se však objevují další rozsudky v oblasti poskytování vnitropodnikových služeb, ve kterých zaznívají podobné argumenty, jako byly výše předestřeny.

Pokud bude výše uvedený nastolený trend potvrzen i Nejvyšším správním soudem, je nejvyšší čas se na toto nové období pořádně připravit. Zdá se totiž, že k prokázání služeb od spojených osob bude nutné mít k dispozici mnohem více dokumentů než jen smlouvy, faktury, vzorky emailové komunikace či nepodepsané zápisy z jednání.

Článek je součástí letního dvojčísla zpravodaje dReport 2018, Daňové novinky, Dotace a investiční pobídky