Jak mohly pradávné civilizace hýbat několikatunovými břemeny, aniž by měly k dispozici moderní nástroje? To je otázka, která vrtá hlavou nejednomu badateli. Jedním z nich je i inženýr Pavel Pavel, který se rozhodl přijít této otázce na kloub. Jednoho dne zkonstruoval u sebe ve Strakonicích model sochy z Velikonočního ostrova a s pomocí lan začal zkoušet zdvihání a přesun těžkých břemen. V rámci své lednové návštěvy u nás v Deloitte povyprávěl, jak se z těchto domácích experimentů stal projekt na celý život.
Pavel Pavel je leckým – vystudovaným technikem, komunální politikem, důchodcem… Veřejnost jej však zná především jako mezinárodně uznávaného experimentálního archeologa. Svůj první pokus realizoval ve svých devětadvaceti letech – doma ve Strakonicích si postavil dvanáctitunový model sochy Moai z Velikonočního ostrova a tu „rozpohyboval“ pouze pomocí lan a za asistence malé skupinky lidí.
Jeho činnosti jsi všiml známý experimentální archeolog Thor Heyerdahl, který se Velikonočnímu ostrovu a sochám Moai dlouhodobě věnoval. Netrvalo dlouho a v roce 1986 dostal Pavel Pavel příležitost vyzkoušet si své pokusy v praxi: „Když mě Thor řekl, že mě vezme s sebou na Velikonoční ostrov, řekl jsem bez přemýšlení ‚yes‘.“ Od 90. let navštěvuje Pavel tento ostrov v Polynésii několikrát do roka.
Kamenné sochy Moai
Moai jsou monolitické sochy z kamene, které se nacházejí na Velikonočním ostrově. Nejstarší z nich jsou až osm set let staré. Po celé ploše ostrova je roztroušeno více než 900 soch různých rozměrů, které váží od jednotek až po stovky tun. Známé jsou především hlavy těchto soch, pod zemí jsou však často i zbytky těla. Sochám Moai se ve svých knihách často věnoval popularitázor experimentální archeologie Thor Heyerdahl.
Kolem přemisťování mnohatunových soch se zejména v minulosti vznášelo mnoho otazníků: „Když jsme se domorodců ptali na stěhování soch, říkali, že za to může mana, což je jakási mýtická energie, podle jiných za to mohlo zase zemětřesení… A někteří tvrdili, že se sochy samy pohybovaly kývavou chůzí,“ popisuje svou první „konzultaci“ s domorodci Pavel. Zmíněná „kývavá“ chůze je právě oním řešením, ke kterému dospěl i sám Pavel. Když totiž sochu ovázal lany a dvě skupinky lidí se po obou stranách pravidelnými pohyby o monument „přetahovaly“, došlo k onomu rozhoupání, které bylo možné kontrolovat a tím udávat soše směr pohybu.
„Tamní muzeum nám zprvu zakázalo se sochami manipulovat, už tehdy byly chráněné,“ vysvětluje Pavel nevoli tamních institucí. Navrhl proto vyrobit alespoň sochu z cementu, ale Heyerdahl nechtěl pracovat s falzifikátem. Po urputném přemlouvání však badatelé nakonec povolení získali. Pavlovi se pak podařilo „rozchodit“ sochy přímo na Velikonočním ostrově. Dodnes je Pavlem popsaná technika považována za nejpravděpodobnější způsob, jakým staré civilizace pohybovaly s extrémně těžkými břemeny.
Semináře, webcasty, pracovní snídaně a další akce pořádané společností Deloitte.
