Předmětem původního sporu bylo, zda poskytovaná marketingová služba účtovaná do Švýcarska představuje samostatné plnění, tj. má být v režimu přenesení daňové povinnosti, nebo zda představuje součást úplaty za prodej léčiv v České republice jako vedlejší plnění, a má proto podléhat české DPH. Nejvyšší správní soud (NSS) se neztotožnil s názorem Městského soudu, že tato dvě plnění spolu úzce souvisí a mají mít jediný cíl, a to prodej léků koncovým zákazníkům v České republice. Což je pozitivní výsledek pro farmaceutické odvětví.

Hlavní argumentace

NSS konstatuje, že není možné zjednodušeně tvrdit, že příjemcem marketingové služby je konečný článek v řetězci, tj. pacient. Podle NSS je nutné si uvědomit komplexitu obchodování na přísně regulovaném trhu s léčivy, kde se vyskytují různé subjekty, které mohou v různé míře být ovlivněny marketingovými informacemi či je mohou nějakým způsobem využít. Dle názoru NSS je příjemcem marketingové služby právě zahraniční entita ze skupiny Eli Lilly, jež má významný zájem na podpoře prodeje léčiv, která prostřednictvím českého distributora – a tedy v rámci své hospodářské činnosti – na území ČR prodává.

Dále NSS také konstatuje, že s ohledem na výše uvedenou argumentaci k marketingovým službám není možné dojít k závěru, že distribuce léčiv a poskytnutí marketingových služeb představují jednotné plnění, jelikož každé z těchto plnění je poskytováno jiným osobám. Toto tvrzení je podpořeno argumentem, že léčivé přípravky mohou kupovat také zákazníci, k nimž se marketingová informace nedostala, nebo naopak si léčivé přípravky nekoupí zákazníci, kteří marketingovou informaci obdrželi. Spojitost mezi marketingem a prodejem léčiv je tak velmi volná a nemusí existovat vůbec.

NSS uzavírá rozhodnutí konstatováním, že distribuce léčiv a poskytování marketingových služeb v tomto případě představuje rozdílná plnění, a tedy nikoliv plnění jednotné. Do základu DPH tak může vstupovat pouze prodej léčiv.

Co z rozsudku vyplývá?

Přestože vnímáme závěry tohoto rozsudku pozitivně, rádi bychom upozornili na skutečnost, že samotný rozsudek detailněji neposuzoval ani konkrétní rozsah marketingových služeb, ani způsob stanovení související odměny. Domníváme se proto, že je stále nutné posuzovat každý distribuční model samostatně a nelze jednotně aplikovat závěry rozsudku.