Okolnosti případu

Projednávaný případ se týkal společnosti, která v souvislosti s distribucí televizních programů hradila licenční poplatky své mateřské společnosti do Rumunska, resp. svým sesterským společnostem do Maďarska a na Slovensko („zahraniční entity“). Jak však zjistil správce daně, byly tyto zahraniční entity samy smluvně povinny hradit licenční poplatky dále, a to výrobcům jednotlivých televizních programů.

Správci daně proto vznikly pochybnosti, kdo je skutečným vlastníkem vyplácených licenčních poplatků, zda jsou to zahraniční entity, nebo samotní výrobci televizních programů. Posouzení této otázky je klíčové pro určení, jakou smlouvu o zamezení dvojímu zdanění a jakou sazbu srážkové daně na daný případ aplikovat.

Závěry krajského soudu

Definice pojmu „skutečného vlastníka“ kromě zákona o daních z příjmů vychází také z modelové smlouvy OECD a rozumí se jím subjekt, který může příjem užívat bez omezení a není ze zákona či ze smlouvy povinen předat platby jiné osobě.

Krajský soud ve shodě se správcem daně ve svém rozsudku vyhodnotil zahraniční entity jako tzv. okamžité příjemce, a nikoliv jako skutečné vlastníky příjmu, a to především na základě následujících argumentů:

(i) Výrobci programů smluvně poskytli zahraničním entitám nevýhradní právo přijímat, přenášet nebo distribuovat programy pro určené země, přičemž zahraniční entity nebyly oprávněny poskytnout práva (sublicence) dalším osobám či využít jiný způsob šíření. Z rozsudku se tedy zdá, že zahraniční entity uzavřely smlouvy o poskytování licenčních práv v podstatě i za českou společnost, protože sublicence poskytnuta být nemohla.

(ii) Částky licenčních poplatků sjednané mezi plátcem (tedy českou společností) a zahraniční entitou byly ve stejné výši jako následné poplatky hrazené zahraniční entitou výrobcům programů. Zahraniční entity tedy v tomto případě nedosahovaly žádné ziskové marže.

S ohledem na tyto skutečnosti tak krajský soud potvrdil závěry správce daně a rozhodl, že zahraniční entity nebyly skutečnými vlastníky příjmu z licenčních poplatků, ale fungovaly jako „průtokové schránky“, které pouze zprostředkovávaly platby mezi plátcem a výrobci programů (skutečnými vlastníky příjmu). Česká společnost jakožto plátce tedy v tomto případě měla za skutečného vlastníka příjmu považovat výrobce programů a aplikovat smlouvu o zamezení dvojímu zdanění uzavřenou mezi ČR a státem rezidence tohoto skutečného vlastníka (tj. výrobcem příslušného programu, na který se licence vztahovala).

Zajímavosti rozsudku

Přestože logika závěrů i samotná argumentace krajského soudu je v souladu s předchozí judikaturou na dané téma, chtěli bychom vyzdvihnout některé zajímavosti:

(i) Správce daně neaplikoval žádnou smlouvu o zamezení dvojímu zdanění

Krajský soud sice závěry správce daně v otázce skutečného vlastníka příjmu potvrdil, jeho rozhodnutí ale v konečném důsledku zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

A to z toho důvodu, že správce daně aplikoval 15% sazbu srážkové daně podle zákona o daních z příjmů s tím, že nebylo najisto postaveno, která smlouva o zamezení dvojímu zdanění má být aplikována. Dle soudu měl však na základě předložených důkazů o daňovém rezidenství výrobců jednotlivých programů zkoumat, zda je možné na daný případ aplikovat příslušnou smlouvu o zamezení dvojímu zdanění a sazbu daně příslušným způsobem snížit.

(ii) Dokazování

V otázce prokazování skutečného vlastníka krajský soud opět potvrdil, že samotné potvrzení o daňovém rezidenství v kombinaci s prohlášením o skutečném vlastnictví příjmů není pro účely prokázání skutečného vlastnictví dostačující a vždy je třeba hledět na samotnou podstatu transakcí.

V daném případě však nebylo přihlíženo ani k tomu, že zahraniční subjekty získaly rozhodnutí o přiznání osvobození příjmů z licenčních poplatků dle § 38nb zákona o daních z příjmů. Za relevantní pak správce daně nepovažoval ani potvrzení zahraničního správce daně o tom, že zahraniční entity jsou skutečným vlastníkem příjmu.

Problematika skutečného vlastníka příjmů se tak stává čím dál tím složitější a s ohledem na poslední trend v oblasti daňových kontrol doporučujeme nebrat tuto problematiku na lehkou váhu, protože odpovědnost za správné sražení daně leží na vyplácející entitě, resp. plátci.

Pro úplnost dodáváme, že v obdobné věci probíhá u žalobce i řízení před Krajským soudem v Ostravě. Jeho dosavadní rozhodnutí, která byla rovněž podrobena přezkumu Nejvyššího správního soudu, se však týkala spíše procesních otázek a hmotněprávní materii (jako v tomto případě) se zatím nevěnovala.