Mezinárodní dožádání

Daňový řád upravuje obecnou tříletou lhůtu, po kterou lze stanovit daně, včetně skutečností, které běh této lhůty prodlužují. Jednou ze situací, kdy základní tříletá lhůta neběží, je žádost o mezinárodní spolupráci, tzv. mezinárodní dožádání. Tím je zákonná možnost správce daně obrátit se na orgány finančních správ jiných států. V daném rozsudku NSS stanovil v případě mezinárodního dožádání mantinely a poskytl vodítko, v jakém případě ke stavení lhůty nedochází.

Výklad správních soudů

Správce daně v průběhu předmětného řízení využil institutu mezinárodního dožádání, na základě čehož se domníval, že lhůta pro stanovení daně neběžela. Dle krajského soudu však tato žádost nesměřovala k prověření rozhodných skutečností, a proto nedošlo ke stavení prekluzivní lhůty, která tak uplynula ještě před vydáním napadených rozhodnutí.

S argumentací finanční správy, podle které i takové mezinárodní dožádání, které nepřinese kýžený výsledek, předmětnou lhůtu staví, jelikož nelze předvídat, jakého výsledku bude dosaženo, NSS v obecné rovině souhlasil. V konkrétním případě ale podle názoru NSS žádost nebyla vůbec způsobilá vést k danému výsledku – tedy potvrdit či vyvrátit, že částka vynaložená žalobkyní byla výdajem směřujícím k dosažení, zajištění či udržení zdanitelných příjmů. Jako taková tak byla od počátku odsouzena k nezdaru, a nemohla být tudíž ani důvodem, pro který lhůta pro stanovení daně neběží.

Ve světle rozsudku NSS tak lze dojít k závěru, že pouze taková žádost, která je způsobilá přispět ke správnému stanovení daně, může být důvodem pro stavení prekluzivní lhůty pro stanovení daně.