Cílem Pokynu D-34 je zajištění jednotného postupu při stanovování základu daně ovlivněného transakcemi mezi sdruženými podniky, a to jak ze strany Finanční správy ČR, tak ze strany daňových subjektů. Nový pokyn proto oproti svému předchůdci detailněji rozebírá např. následující témata:

• Skutečné jednání stran versus smluvní ujednání
• Funkční a riziková analýza, včetně např. typologie funkčních profilů, pojednání o klíčové roli „value drivers“ typických pro dané odvětví, problematiky právního versus ekonomického vlastnictví nehmotných aktiv či vysvětlení rozdílu mezi funkcí a činností
• Doporučení, jak postupovat při provádění srovnávací analýzy, např. včetně výčtu nejčastěji se vyskytujících kvantitativních kritérií nebo doporučení ohledně přístupu k aktualizaci analýzy
• Přehled metod pro zjištění převodních cen, včetně komentářů k jejich praktické aplikaci

Jaké situace mohou nastat aneb úvahy z praxe

GFŘ do nového pokynu zapracovalo i několik úvah, které jsou dle naší zkušenosti často uplatňovány správci daně při daňových kontrolách. Jednou z takových úvah je např. pojednání o tom, že v rámci obchodních vztahů mezi spojenými osobami existují i transakce, které nejsou explicitně smluvně zachyceny, není o nich účtováno, ale přesto reálně existují. Jde např. o tzv. příkaz mateřské společnosti, kterým je myšleno ovlivnění nezávislé transakce spojeným podnikem. Může se jednat o situaci, kdy mateřská společnost např. nařídí dceřiné společnosti realizovat prodej zboží externím zákazníkům za ceny nižší než obvyklé (např. s odůvodněním, že tím skupina jako celek získává určitý benefit).

Pokud by se jednalo o prodej zboží spojeným osobám, bude se správce daně v rámci daňové kontroly snažit za pomoci aplikace ustanovení §23 odst. 7 ZDP dovodit rozdíl mezi jím zkonstruovanou referenční cenou a cenou zjištěnou a následně upravit (zvýšit) základ daně společnosti o zjištěný rozdíl.

Pokud se ale jedná o prodej zboží externím subjektům, je situace pro správce daně zdánlivě složitější, protože se jedná o nezávislou transakci (tzn. nelze přímo aplikovat postup podle §23 odst. 7 ZDP). V takovém případě ale správce daně může použít výše uvedenou konstrukci příkazu mateřské společnosti a rozdíl mezi referenční cenou a cenou zjištěnou přičíst právě této transakci. Následně správce daně uzavře, že cena v této transakci (ve formě kompenzace ve prospěch dceřiné společnosti) měla být stanovena ve výši zjištěného rozdílu, a zvýší odpovídajícím způsobem základ daně společnosti.

Výše uvedený příklad postupu správce daně, stejně jako samotné vydání nového Pokynu D–34 dokládá, že česká daňová správa bedlivě sleduje mezinárodní vývoj v oblasti převodních cen a neváhá v rámci své kontrolní činnosti aplikovat i velmi sofistikované postupy.

Článek je součástí zpravodaje dReport – červen  2019, Daňové novinky, Dotace a investiční pobídky.