Na konci loňského roku zaujal odbornou veřejnost rozsudek Městského soudu v Praze, který se zastal daňového poplatníka ve sporu s finanční správou ve věci týkající se běhu lhůty pro stanovení daně. Ve sporu šlo o situaci, kdy daňový poplatník podal dodatečná daňová přiznání na nižší daňovou ztrátu, resp. uplatnil odpočet daňové ztráty ve lhůtě pro stanovení daně podle tehdejší správní praxe vycházející z všeobecně používané metodiky Generálního finančního ředitelství („GFŘ“). Avšak po podání dodatečných daňových přiznání byla tato správní praxe na základě judikatury Nejvyššího správního soudu („NSS“) odmítnuta, proto správce daně z důvodu uplynutí lhůty pro stanovení daně řízení zastavil. Případ nyní posoudil i NSS a závěry městského soudu potvrdil.
Skutkové okolnosti případu
Daňový poplatník podal v lednu a březnu 2020 dodatečná daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2008, 2009 a 2010, ve kterých vykázal nižší daňovou ztrátu, resp. uplatnil odečet daňové ztráty z roku 2007. Správce daně v lednu 2021 řízení zastavil, protože přiznání byla podána po uplynutí lhůty pro stanovení daně. Správce daně při tom vycházel z nové a přelomové judikatury NSS z května 2020, která odmítla do té doby uplatňovanou správní praxi finanční správy spočívající v tzv. řetězení ztrát a uzavřela, že maximální lhůta pro stanovení daně je i v případě daňových ztrát deset let. Nová judikatura NSS podle správce daně neumožňovala daň podle dodatečných daňových tvrzení doměřit.
Daňový poplatník se proti rozhodnutí o zastavení řízení bránil nejdříve u Odvolacího finančního ředitelství a následně také podáním žaloby u Městského soudu v Praze, kde byl úspěšný. Odvolací finanční ředitelství se pokusilo spor ještě zvrátit podáním kasační stížnosti, kterou však NSS zamítl.
Ochrana legitimního očekávání podle NSS
NSS v tomto případu judikoval, že daňové orgány měly v řízení o dodatečných daňových přiznáních, podaných ještě před vydáním nové judikatury NSS odmítající tzv. řetězení ztrát, postupovat podle své dosavadní správní praxe. Zohlednil pak především skutečnost, že metodika GFŘ z roku 2016 vzbudila v daňovém poplatníku očekávání, kterému náleží ochrana. Tato metodika byla překonána až v listopadu 2020 v návaznosti na novou judikaturu NSS z května 2020, přičemž daňový poplatník podal dodatečná daňová přiznání ještě před tím. Podle NSS tudíž existoval podklad pro oprávněnou důvěru daňového poplatníka v podobně metodiky GFŘ z roku 2016. Daňový poplatník při podání dodatečných daňových přiznání v lednu a březnu 2020 postupoval podle tehdejší metodiky GFŘ, která v té době nebyla soudní judikaturou zpochybněna. Daňový poplatník tudíž nemohl vědět, že správní praxe je v rozporu se zákonem a že dojde k její zásadní změně, která byla k jeho tíži.
NSS uzavřel, že dosavadní správní praxe založila u daňového poplatníka legitimní očekávání, přestože správní praxe byla nezákonná. S ohledem na skutkové okolnosti a procesní pozici daňového poplatníka tak v posuzovaném případě převážila zásada legitimního očekávání nad zásadou zákonnosti.
Semináře, webcasty, pracovní snídaně a další akce pořádané společností Deloitte.
