Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 819/18 ze dne 22. února 2019 vyhověl ústavní stížnosti obchodní společnosti, kterou správce daně podezříval z podílu na tzv. daňovém karuselu a zadržoval jí nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty. A to jak za přijatá zdanitelná plnění, o nichž měl správce daně pochybnosti, tak i za přijatá zdanitelná plnění, která byla pro správce daně nesporná.
Plátce požadoval zúžení daňové kontroly jen na sporná plnění a vrácení části nadměrného odpočtu, o níž nebyly pochybnosti. Přestože správce daně potvrdil, že kontrola probíhá pouze ohledně části zdanitelných plnění, a zároveň nesdělil žádné pochybnosti ohledně zbývajících zdanitelných plnění, zadržoval nadměrný odpočet ve vztahu ke všem zdanitelným plněním vykázaných v daném zdaňovacím období.
Následně se plátce obrátil na správní soud s žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu správce daně, který měl spočívat ve způsobu provádění kontroly, jelikož správce daně nepostupoval bez zbytečných průtahů a realizoval neúčelné úkony v rozporu se zásadou přiměřenosti a účelnosti. Avšak ani krajský soud ani Nejvyšší správní soud argumentaci nevyslyšely a postup orgánů finanční správy potvrdily.
Ve své ústavní stížnosti plátce namítal nepřiměřenou délku kontrolních postupů správce daně a absenci procesních pravidel, kdy správce daně není limitován žádnou lhůtou pro provedení efektivního úkonu. Tato situace dle plátce nepřiměřeně a negativně zatěžovala jeho majetkovou situaci, čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví.
Ústavní soud ve svém nálezu konstatoval, že vnitrostátní právní úprava vychází z unijního práva, jehož transpozice zákonem o DPH, resp. interpretace a aplikace v praxi orgány veřejné moci, je předmětem probíhajícího řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem Evropské unie (ve věci C-446/18 AGROBET CZ). Přestože předběžná otázka je prakticky identická s právní otázkou, která byla předmětem tohoto řízení před Ústavním soudem, došel Ústavní soud k závěru, že ústavnost postupů správce daně a obecných soudů lze oddělit od interpretace unijního práva. Tak Ústavní soud dovodil, že požadavek ústavnosti postupů správce daně a obecných soudů je nezávislý na kritériu souladu s unijním právem.
Ke způsobilosti zadržováním nadměrného odpočtu zasáhnout do majetkových práv Ústavní soud uvedl, že zásah do majetkové sféry daňového subjektu představuje nejen povinnost zaplatit daň nebo její příslušenství, ale i povinnost strpět dlouhodobé zadržování nadměrných odpočtů. Proto je při provádění kontrolních procesů nutno dbát na respektování práv a právem chráněných zájmů daňového subjektu, přičemž zásah do těchto práv podléhá testu proporcionality.
Vzhledem k tomu, že „daňový řád (§ 90 odst. 3 ve spojení s § 85 odst. 1) umožňuje správci daně prověřovat před vyměřením daně pouze tu část plnění, o nichž existují důvodné pochybnosti“ a „nedává [tak] správci daně pravomoc zadržovat nespornou část nadměrného odpočtu odvozenou od těch zdanitelných plnění, která jako nesporná nemohou být předmětem prověřování“, dospěl Ústavní soud k závěru, že zásah do vlastnického práva plátce zcela postrádá zákonný základ a postup správce daně představuje bez dalšího protiústavní zásah do práv plátce.
Dále se Ústavní soud vyjádřil k ústavně konformnímu postupu správce daně dle daňového řádu, když konstatoval, že „správce daně mohl cíle řádného výběru daní dosáhnout i bez nezákonného zásahu do majetkových práv stěžovatelky, a sice rozdělením částky nárokovaného nadměrného odpočtu na částku spornou, odpovídající zdanitelným plněním, jež byla předmětem šetření správce daně, a částku nespornou, kterou bylo možné daňovému subjektu bez dalšího přiznat a vyplatit“. Jako právní základ pro tento postup lze aplikovat § 134 odst. 2 daňového řádu, který stanoví, že pro potřeby vymezení předmětu daňového řízení se daň posuzuje buď ke zdaňovacímu období, nebo ve vztahu k jednotlivé skutečnosti.
„Jinými slovy, daňový řád umožňuje opakovaně (dodatečně) vyměřit daň či odpočet daně nejen za celé zdaňovací období, ale i ve vztahu k jednomu uskutečněnému zdanitelnému plnění, tj. k jednomu obchodnímu případu. Rozhodnutí správce daně o vyměření nesporné částky nadměrného odpočtu (tedy rozhodnutí ve smyslu § 101 odst. 1 daňového řádu) žádným způsobem nebrání pozdějšímu vyměření daně u prověřovaných plnění, jak plyne z § 143 odst. 1 věty druhé daňového řádu.“
Článek je součástí zpravodaje dReport – březen 2019, Daňové novinky, Dotace a investiční pobídky.
Semináře, webcasty, pracovní snídaně a další akce pořádané společností Deloitte.
